O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Čekající země 1

Publikováno 01.02.2018 v 18:47 v kategorii Nezařazené, přečteno: 65x

Holda naučila se mnohému v době, kdy Hjalfdar byl doma. Teprve nyní, kdy trávila opět dny o samotě, pozorovala užitek. Její rozhled se rozšířil a ona vykonávala práci s bdělou vůlí s živým duchem. Měla otevřené oči pro věci i lidi a péče o nemocnou ruku Hjalfdarovu probudila v ní nový smysl.
Kde byla nějaká rána, kde se poranilo dítě nebo zvíře, tam pečovala a léčila její láskyplná ruka. Ona nebyla si toho ještě vědoma, neboť bytostní položili jí jemný závoj kolem očí, ale Hjalfdar mohl již vidět pohyblivý život působících vláken. Jako jemné, zrcadlící se obrazy chvěly se ve světlém obalu jejího ducha praformy jemných bylin a květin, jichž měla používat k úlevě trpících.

Často naplnila ji silná touha, touha opustit chýši a něco hledat jako mužové. Plaše pronesla to před Hjalfdarem, jehož zrak přátelsky se lesknoucí dodal jí odvahy.

"Jen běž, kam chceš, Holdo," pravil vesele. "Kdo hledá, najde."

Velká děvčata mohla lehce vykonat Holdinu práci. Vesele zpívajíce a vypravujíce, starala se o krb, lože i o pletací rámy. Holda šla poprvé po Hjalfdarově boku po pobřeží.

"Musíš se nejdříve rozhlédnout a pozorovat krajinu, zvířata, která zde žijí, a jejich počínání. Kdo chce opustit chýši, musí znát cestu a najít pěšinu i v temnotách. Musí znát hlasy přírody jako tep vlastního srdce. Pak otevřou se mu prameny jejího tajemství a uvidí pomocníky a Světlé."

Holda, vysoká, světlovlasá žena, kráčela po jeho boku lehkými, ale jistými kroky. Její chůze byla pružná a ona pevnou nohou vkročila na neznámé nivy.

Podivuhodně zněl jí v uších zpěv vln, jako by jí cosi říkaly. Jemné byly zvuky větru šelestícího v trávě. Ptáci pokřikovali a máchali lesknoucími se perutěmi, vznášejíce se do modra dálek na vlnách větru, pak padali do vod a kolébali se bělostní na pěnících se vlnách.

Náhle se Holda zastavila.

"Je krásně zde na pobřeží, Hjalfdare, ale já již znám svou cestu. Tuším, že musím do nitra země, ne tam, kde vychází jemné obláčky a výpary z roklí, ale směrem k močálu."

Nad močály chvěl se pohybující se vzduch, neboť bylo teplé poledne.

Močály staly se zamilovaným místečkem Holdiným. Procházela se tu o samotě a hojný vzrůst šťavnatých mechovišť uváděl její srdce do podivuhodného tlukotu.

Jako jemné závoje a předivo šířila se za časného jitra jemná rosa na miliardách nejjemnějších travin a rostlin, přes které dosud lidská noha přecházela bez povšimnutí. Třpytíce se v lesku a v barvách slunečních paprsků, téměř oslepovaly oči ve své zarosené svěžesti. Zářivé a jiskřící jako jemné lámané paprsky světla v kapkách vlhkého, travnatého koberce byla také stříbrná vlákna, která něžní, mlžně světlí elfové napínali kolem Holdy.

Často se zdálo, jako by padla lehká jiskřička světla shůry přímo k jejím nohám. Když se sehnula, zasvítila nějaká malá bylinka zvlášť jasnou září tak, že se zdálo, jako by ona jediná byla na tomto místě důležitá. A hle, když se shýbla a jen lehce se jí dotkla rukou, věděla hned přesně, k čemu vyrostla a proč ji dali pomocníci do jejích rukou.

Mezi rostlinami, které měli používat jako příkrmy k masu nebo je dávat do sladké vody a stavět v nádobách na oheň, však byly také jedovaté rostliny. Tyto jedovaté rostliny měly kolem sebe kruh záření, který je na první pohled rozlišoval od vyzařování veškerých jiných rostlin.

Holda objevovala denně nový, podivuhodně klíčící a prospívající život na této zemi. V letním teple ohřívala vlhká vrstva vzduchu bahnisko a jako jemný závoj tlačila omamující teplo a drsnou sladkost bahenních rostlin. Hmyz poletoval blízko země a roznášel pyl rostlin od byliny k bylině. Bylo možno pozorovat zvířata, která se ještě nikdy tak blízko nepřiblížila ani k samotnému Hjalfdarovi. Černé ještěrky s červenými skvrnami a malými křídly poletovaly nad bahnitou vodou, která se ztrácela v bahnisku pralesa. Klokotalo a bublalo to v hlubinách. Tajemně šeptající a klokotající praménky prýštily na povrch a byly obklopeny zvlášť šťavnatými rostlinami.

Když proniklo z hloubi tiché dunění a zespoda vystupovaly teplé mráčky par, pak byli tvorové úzkostliví. Umlklo štěbetání a dusil se náhle pískot vysokonohých bahenních ptáků, jako by bažina naslouchala. Holdino jemně otevřené a zbystřené pozorování vycítilo hned, že se děje cosi zvláštního.

Jednoho dne zadunělo však ještě hlouběji z dálek, kde ohnivá jezera naplňovala svými žhavými parami a závoji modř obzoru. Lehké chvění zdálo se naplňovat celou přírodu. Houfy ptáků zmizely a jen řady lehkých, obrovitých vodních ptáků slétaly se k moři a se skřehotáním se skrývaly za pěnivými útesy. Tiché vlnky líbaly pobřeží a potůček, který se vléval do moře pln pěnivých pruhů, vydával ze sebe kovově skleněné výpary.

Holda nevydržela dlouho na bahnisku. Její nádoby nebyly sice ještě naplněny, ale zanechala vonící byliny a pospíchala rychlými kroky po vlnících se lučinách.

S hukotem, zastiňujíc nebe, blížilo se hejno obrovských draků. Na hlavách měli mohutné výrůstky jako hřebeny nebo koruny, jejich křídla řinčela jako kov. Strašlivé byly pařátovité nohy s mohutnými drápy, které natahovali dolů, aby v letu sebrali nějaké zvíře. Jejich oči byly žhavé, zlatě rudé a peří do modra se lesknoucí jako z ocele. Ustrašeně skláněly se měkké kapraďovité lesy pod tlakem vzduchu, který způsobovala tato zvířata.

V parách tvořících se mraků objevily se tváře bytostných, kteří si dávali tajuplná varovná znamení. Všechno bylo hrozivě zatíženo pokrývkou dusných výparů. Země se zmítala a lámala a z bažin vystupovaly výpary.

Hjalfdarův roh zněl z veliké dálky a Holda pospíchala rychlými kroky k osadě. Hjalfdar stál na pahorku, kde svištěl žhavý jihozápadní vítr, a čechral jeho husté vlasy zářící zlatorudým leskem ve světle slunce. Rozrušení v přírodě přibývalo. Temné mraky prachu objevily se na obzoru, víříce v proudu vichřice a šíříce rozkladné, zapáchající výpary. Také písek, prach a úlomky vápence šířily se po zemi. Všechno hvízdalo, lámalo a drobilo se v pórovitých základech země. Výpary dusily dech.

Hjalfdar stál na pahorku a jeho mužná tvář planula v chvějících se záblescích, které začínaly poletovat po nebi a ozařovaly jeho šat z kožešiny, který se odrážel na světlé křídové zemi, na níž pevnou nohou stál.

Stále znovu troubil na roh, jehož zvuk rozrážel vítr všemi směry. Ze všech stran proudili lidé k osadě. Dospělí a mladí mužové přicházeli v rychlém běhu od moře, ozbrojeni vrhacími zbraněmi. Bylo na nich již pozorovat Hjalfdarovo vedení. Jeho odměřená klidná povaha přenesla se na ně. Vzdor napjaté rychlosti a pozornosti bylo možné pozorovat jednotné ovládání.

Vpředu běžel Hjalfdarův nejstarší syn, podobající se otci vzrůstem a obratností. Z jeho tváře zářilo čisté dětství, avšak jeho pěst držela kopí jako obratný lovec. Pružně skákaly štíhlé postavy po zelených pahorcích k Hjalfdarovi.

Hjalfdar měl radost. Viděl, že mladí mužové znají nebezpečí, ale neběží domů ke krbu a k matkám, nýbrž hledají jeho a chtějí sloužit jako stráž a ochrana. Nevýslovná byla v nich ve všech jednomyslná vůle k činu v tomto nebezpečí, které si jako bdělé děti přírody dobře uvědomovali. A takovými byli všichni muži.

V dáli svítilo Holdino bělošedé roucho, její světlý vlas uvolněn poletoval v bouři a její ruka dávala Hjalfdarovi znamení. Brzy dosáhla osady.

"Budu chránit malé, nemocné a zvířata!" Tak znělo znamení, které dávala rukou. Jedině Hjalfdar mu rozuměl. Chápal povahu žen stejně jako povahu svých mužských druhů. Byli ušlechtilí, čistí, prostí a velcí a jejich služba byla vzdání se vlastního já a odevzdání se v lásce do Vůle Světlého Otce. Mnohé plameny lidských duchů poletovaly v těchto hodinách stoupajícího hrozícího nebezpečí jednomyslně jako plamenná hradba vzhůru k pomocníkům. Stáli ve vůli a vděčně, v důvěře a úctě otevírali se pomoci Světlého Otce. Tak připravili se tito duchové na těžké hodiny nouze ve hmotě.

Stále hustší byla masa kalných výparů, které vystupovaly ze země. Všechno živoucí cítilo to ve vzduchu, který se nedal již téměř ani dýchat a jeho žhavý, drsný písek vysušoval vnitřní orgány, které byly takřka již vyprahlé.

Hustá vrstva vzduchu, která zahalovala nebe a samo slunce úplnou černí, byla zespoda tlačena červenou záplavou. Traviny se vlnily, keře praskaly, z vod se valila pára, zatím co jezera za hustými lesy se bouřlivě vlnila.

S hukotem táhli vzduchem nesčetní okřídlení draci, porostlí tlustou kůží, směrem k severu. Všichni ptáci letěli k moři a zvířata moře opustila pobřeží a stáhla se daleko do mořských hlubin, kam nemohla dosáhnouti lidská noha. Všechno hledalo záchranu.

Kruh mladíků a mužů seřadil se na úpatí pahorku, na kterém stál Hjalfdar. Každý zůstal mlčky na svém místě, jako by svou vůlí říkal: "Čekám na tvůj rozkaz."

Rozhodnost a svornost byla mezi nimi. Cítili vznešenou sílu, kterou jim posílala dolů láska Světlého Otce, a věděli, že jsou v zářivé ochraně, v síle Jeho Vůle. To byla jejich síla.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?