Ježíš - kázání na hoře1

"Proč nemluvíš, Šimone? Ty přece nikdy nemáš nedostatek slov!"

Šimon mlčky a zamyšleně pohlížel na jezero. Konečně přerušil mlčení:

"Ondřeji! Až dosud málo jsme se zajímali o toho proroka. Měli jsme stále příliš mnoho práce, a já myslím, že se i teď máme především snažit probíjet se životem.

Nikdy jsme neviděli toho člověka, který nadchl zástupy lidí a jsme také příliš prostí, abychom porozuměli tomu, co říká. Proč si máme lámat hlavy, Ondřeji?"

"A což, když tento prorok je ten, v nějž národ náš tolik nadějí skládá?"

Šimon se opět odmlčel, ale Ondřej nepovolil:

"A je-li Mesiášem, co potom, Šimone? Budeš i pak mlčky žít dále, den za dnem své sítě do jezera vrhat a zase vytahovat? Pověz mi, Šimone, co bys dělal, kdyby tento Ježíš byl Mesiášem?"

Šimon odvětil vážně:

"Pak změnil bych jméno své a s novým jménem nový život bych započal!"

Tu zmlkl Ondřej...

Když přijeli se svým člunem k břehu a vyprázdnili do košů své plné sítě, přešel kolem nich muž. Za chvíli se k nim vrátil a rozmlouval s nimi. Ondřej se ulekl, počal se chvět a zmateně se sklonil nad svými koši.

Šimon prohlížel zkoumavě cizince. Jen několik slov promluvil tento muž a jeho slova vyvolala v Ondřejovi zmatek. Bál se uvěřit, a bál se i toho, jak se zachová jeho bratr. Avšak Šimon byl jistější. Tázal se cizince:

"Jsi to ty, o němž se říká, že je největší prorok, jehož Izrael kdy měl?"

"Ano, já jsem to!" pravil Ježíš.

"Pak musím udělati to, co jsem dnes slíbil!" pravil Šimon.

Ježíš pokračoval:

"Následujte mne! Učiním z vás rybáře lidí!"

A bratří opustili vše, dům i hospodářství, a následovali Ježíše. Šimon odložil své jméno a od té doby se jmenoval Petr.

Ondřej a Petr prosili Ježíše, aby směli svým přátelům Jakubu a Janovi vyprávěti o jeho životě, a Ježíš jim to dovolil.

Jakmile Jakub a Jan slyšeli o Ježíšovi, zatoužili ho spatřit. Také oni poznali v něm vytouženého vůdce. Radostně ho následovali a zanechali všeho, co měli. Byli prvními učedníky, kteří měli Ježíši státi po boku.

Nejdříve musel je však vésti k tomu, aby probuzením všechno staré z nich odpadlo. Museli býti od základu noví a znovuzrození. To se zdálo být nedosažitelně těžké. Snažili se poctivě Mistra pochopit, ale všechno to, co slyšeli, bylo pro ně příliš převratné a nové.

Ježíš musel i s nimi jednati jako s dětmi. Jejich prostota a pokora jim však umožňovala, aby se Ježíšovi přiblížili. Naplňovalo je hrdostí, když ho slyšeli mluvit. Byli hrdi na to, že oni jediní smějí se k němu vždy lidsky přiblížit. Chtěli ho míti jedině pro sebe a počali bránit cizím lidem, kteří se k němu tlačili se svými otázkami. Nedovedli rozeznat, komu by měli bránit a komu dovolit přistoupiti k Ježíšovi.

Mnozí choří a nemocní prosili Ježíše o pomoc. Věřili v jeho léčivou sílu a nedali se odbýt. A Ježíš léčil a pomáhal všude, kde ho o to lidé prosili. Zvěst o jeho zázracích se šířila po celé zemi.- Stále větší zástup lidí připojoval se k němu a putoval s ním od města k městu. Po celé dny putovali lidé s Ježíšem. Všude, v každém městě otevíraly se dveře majetných lidí před ním a jeho učedníky. Byli váženi a ctěni, kamkoliv přišli. Jen jediné město nechtělo Ježíše uznat: město, jehož byl synem...Nazaret.

Ježíš stále odkládal své kázání v Nazaretě, ačkoliv jeho učedníci často ho o to prosívali. Věděl, že Nazaretští vyjdou mu vstříc jen nepřátelsky.

Často myslíval na svou matku, která se jistě trápí úzkostí o něho. Avšak jí jediné nemohl pomoci, neboť ona jeho pomoci nechtěla. Byl smuten kvůli ní, že se nedovede přemáhat. Musel ji odmítnout, když ho vyhledala. Věděl, že přišla proto, aby ho přiměla k návratu, a byl tím zklamán.

Chlad ležel mezi nimi a každé spojení bylo přerušeno. Bolestně Ježíš pociťoval, že se od něj Maria odvrátila. Opustila ho, protože jí nepodal ruku a neposkytl jí možnost, aby uplatnila svá mateřská práva, která se stále domnívala míti. Ježíš musel tak nechat odejít člověka, aniž by mu mohl říci slovo útěchy. Bylo to tvrdé, ale byla to jediná pomoc, kterou mohl Marii poskytnout.

Když jeho učedníci, kteří byli svědky této pro ně nepochopitelné události, se ho na ni tázali, musel stále znovu odpovídat:

"Jedině z vlastního přesvědčení může člověk jednati správně, jinak mu není nic platno, bude-li následovat mé rady."

"A my nežijeme podle slov tvých, Pane? Což jsi nám neradil, říkaje nám, že máme pokání činiti?"

Ježíš viděl, že nerozumí a že nemohou pochopit jemný rozdíl, jaký je mezi jeho osobní radou a jeho slovem, které lidem dává, aby skrze ně nalezli opět cestu k Bohu. Pravil jim:

"Kdybych řekl některému člověku, aniž by mne byl o to prosil: Jdi ode dneška jinou cestou, a on by mne pak následoval a nevěděl proč, tu by nikdy nedospěl k poznání, že jeho dřívější cesta byla falešná a nesprávná. Musí nejdříve klopýtnout na své cestě, musí napřed pocítit, jak těžce se mu po ní jde, a teprve pak mohu mu já říci: Pohleď, zde je jiná cesta, zkus po ní jíti a zkoumej, není-li pro tebe lepší. Rozumíte mi?"

Přikývli. Ježíš se usmál a pravil dále:

"Jestliže říkám, čiňte pokání, pak je cesta, kterou se chce člověk ubírat, již uvolněna. Není dvou lidí, kteří by mohli jíti stejnou cestou. Pohnutky, které je vedou, jsou velmi rozdílné. Jeden půjde raději příkrou cestou, vedoucí rychleji do výše, jiný naopak zvolí raději cestu pohodlnější, vyžadující více času.

Jan pohlížel tázavě na Mistra. Ježíš povzbudivě přikývl a tu se Jan otázal:

"Potom by však ta příkrá cesta byla lepší?"

"Jsou obě stejné. Příkrá cesta je těžká a může lehce přivoditi pád. Široká a pohodlná cesta skrývá nebezpečí, že se na ní lehce zapomene, kam vlastně vede. Bere člověku vzpruhu a uspává ho."

Sklíčeně a malomyslně pohlíželi učedníci na svého Pána.. Chtěli se tázati dále, ale Ježíš poznal jejich nepochopení.

"Vidím, že byste se nejraději zeptali: Co máme tedy my činit, abychom dosáhli blaženosti? Chci vám odpovědět, abyste to konečně pochopili.

Nežijete proto, abyste žili lehce, jak vy po tom toužíte!

Žijete proto, abyste prožívali! Buďte proto bdělí v každé době! Učte se ze svých chyb a učte se ze svého štěstí. Rozhlédněte se kolem. Nejste na této zemi proto, abyste jí pohrdali! Musíte se naučit ji znát, neboť máte tělo, které pochází z této země. Chci vám ještě jednou dát zákony, zachvívající se v celém stvoření, jimž i vy jste podrobeni. Využijte času, který vám ještě zbývá do hodiny soudu!"

Opět shromáždil se lid kolem Mistra a jeho učedníků. Všichni zbožně naslouchali a chtěli slyšeti ještě více. I posadil se Ježíš na pahorek a u jeho nohou usedly zástupy, jež přišly, aby slyšely jeho slova.

A Ježíš pravil:

"Blahoslavení ti, kteří prostě přijímají Slovo; neboť jejich jest království nebeské.

Nehloubejte a nemudrujte o slovech mých, neboť tím byste nikdy nedošli konce. Nemluvte se svými spolubližními o tom, co se vás v nich dotklo, neboť oni jsou jiného druhu. Vyňali by z nich jen to, co jim je vlastní a vás by tím zmátli!

Blahoslavení lidé, kteří jsou trpěliví a mírní; neboť oni zemi vládnouti budou.

Učte se čekat a učte se mírnit, a pak budete míti v sobě jednou moc, abyste ovládali jiné lidi. Vaše vlastní kázeň ukázní druhé!

Blahoslavení ti, kteří musí procházeti utrpením; neboť oni utěšeni budou.

Nežalujte, zachvátí-li vás bolest a utrpení. Snášejte je a buďte silní! Žádné utrpení, které sami nevpustíte a nepřivoláte, nemůže k vám. Učte se však na něm a změňte se ve svém nitru. Pak od vás odpadne a vy budete volni!

Blahoslavení ti, kteří touží po spravedlnosti; neboť oni spravedlnosti dojdou.

Domníváte-li se, že trpíte bezpráví, tu pohlédněte na lidi, kteří jsou vašimi bližními, a odčiňte vše, co jste jim kdy udělali. Také tehdy, když se domníváte, že jste v právu! Žádný člověk nemá práva způsobovati druhému bolest a utrpení! Budete-li v tomto směru čistí, pak ani vám žádný člověk neučiní bezpráví, neboť bude zahanben velikostí vašeho ducha!

Blahoslavení milosrdní; neboť oni milosrdenství dojdou.

Neklamte se však a nekonejte falešné milosrdenství, nýbrž uvažte, zda vaše dobrá vůle také lidem opravdu prospívá!

Blahoslavení pokojní; neboť oni dítkami Božími nazýváni budou.

Míti v sobě mír a pokoj a zprostředkovati jej lidem, to vyžaduje takovou očistu duše, že jen málo lidí na zemi může se již nazývati dítkami Božími. Člověk, který má v sobě opravdový mír, Boží mír, bude pro své spolubližní utěšovatelem a balzámem, bude rány lidí léčit již pouhým svým bytím!

Blahoslavení ti, kteří trpí pro spravedlnost; neboť jejich jest království nebeské.

Trpěti pro spravedlnost znamená trpěti pro pravdu. Vzíti na sebe vše a překonati všechno, aby mohl zůstati pravdivým, to jest pro člověka to nejtěžší při jeho putování.. To znamená vše: spravedlivě a pravdivě žít až do toho nejmenšího. To bude vyžadovat mnoho bojů a mnoho utrpení. To bude prožitím, opravdovým prožitím na celé pouti člověkově. Taková má býti jeho cesta, aby ho mohla vésti do království nebeského.

Blahoslavení čistého srdce; neboť oni Boha viděti budou.

V těchto slovech leží všechno, i to nejvyšší, čeho člověk dosáhnouti může: viděti Boha v jeho dílech. Srdce člověka musí býti čisté a jasné jako křišťál, aby žádné zkalení nebránilo mu ve vidění. Vidění jest poznávání! Člověk, který jest čistého srdce, dokončil zde svůj úkol a může pak stoupati ke Světlu."