O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Kremace nebo pohřeb? Co plánujete?

Publikováno 01.08.2017 v 18:02 v kategorii Nezařazené, přečteno: 36x

Lidé asi velmi neuvažují nad tím, jakým způsobem bude naloženo s jejich fyzickým tělem po smrti. Vždyť nakonec, pak jim to může být jedno, protože podle jejich názoru již nebudou stejně nic cítit. Omyl! Zásadní a osudný! Jde o omyl, způsobený našim bezduchým materialismem, který žel přinese mnoha lidem obrovské utrpení.


Kdo si myslí, že po smrti už nic není, ten nemusí dále číst. Ten ať ve své nevědomosti klidně kráčí vstříc osudu, jaký bychom nepřáli ani svému největšímu nepříteli.



Následující řádky jsou určeny pouze těm, kteří akceptují duchovní rozměr bytí, nebo jsou těmto skutečnostem alespoň částečně otevření. Ti totiž vědí, nebo přinejmenším nevylučují, že naše bytí pokračuje i dále po fyzické smrti.



Smrtí naše duše totiž pouze opustí svou fyzickou schránku a vydá se na cestu svého dalšího duchovního zrání. Zrání v nabývání ušlechtilosti a vznešených ctností, aby jednou, jako duchovně zcela zralá mohla vstoupit do věčné říše ducha, totožné s královstvím nebeským. Neboť do nádhery věčného bytí království nebeského mohou vstoupit pouze bytosti dobré, spravedlivé, čisté a ušlechtilé. Bytosti znalé Vůle Stvořitele a zohledňující ji ve svých životech.



Ve skutečnosti je totiž právě toto smyslem celého našeho bytí, i když většina lidí má samozřejmě úplně jiné představy. A to hlavně představy hmotné a materiální, při kterých se ve většině případů vůbec nebere ohled na nějaké ctnosti. Nebo se bere ohled pouze minimální. Rozhodující jsou především hmotné výhody a hmotný prospěch, což má nutně za následek, že lidé nejsou duchovně příliš rozvinutí.



Co se však s nimi stane bezprostředně po smrti? Když zemřou, jejich duše zůstane navázána na hmotné, protože nic jiného neznala. No a nezbytnou podmínkou pro život v hmotnosti je fyzické tělo. Duše se proto stále zdržuje v blízkosti svého hmotného těla, i když je už mrtvé. Je s ním pevně spojena a je na něj navázána. Nedokáže se od něj odpoutat a vzlétnout k výšinám Ducha na křídlech svých ctností, o které nikdy nedbala, které nikdy nerozvíjela a proto je ani nikdy nenabyla.



Se svým mrtvým fyzickým tělem zůstává proto stále úzce spojena prostřednictvím takzvané stříbrné šňůry. Neodvažuje se ji přetrhnout, ba ani na to nepomyslí. Netuší, že má vzlétnout k výšinám, jak by to musela udělat každá zralá lidská duše, protože ji to tam úplně přirozeně táhne. Táhne ji ke království nebeskému, ke Světlu a k Bohu.



Jelikož ale nezralá lidská duše vyšší duchovní rozměr nikdy neakceptovala, nikdy nerozvíjela ušlechtilé ctnosti a vždy preferovala pouze to hmotné, křečovitě lpí na svém mrtvém těle. A právě prostřednictvím svého intenzivního spojení pociťuje a spolu prožívá vše, co se s jejím fyzickým tělem děje.



A to v první řadě znamená, že velmi těžko a bolestně prožívá vlastní smrtelný zápas, protože stále vnitřně velmi silně lpí na pozemském životě. Proto bývá umírání takových lidí plné utrpení. Jak tělesného, tak i duševního.



Zadruhé to znamená, že pokud byla po smrti z nějakých důvodů nařízena pitva, takováto duše, křečovitě upnutá pouze na hmotné opět velmi bolestně spolu prožívá realitu pitvy. A to zhruba tak, jakoby nás někdo řezal za živa.



No a za třetí, pokud vzápětí potom následuje kremace, duchovně nezralá lidská duše, svázaná s vlastním tělem opět bolestně prožívá proces kremace asi tak, jakoby nás někdo upálil za živa. Je skutečně děsivé, kolik neuvěřitelné bolesti musí bezprostředně po své smrti podstoupit člověk duchovně nevědomý a duchovně nezralý.



Pokud by totiž byli lidé duchovně vědomější a zralejší, mohli by se všemu tomuto zbytečnému utrpení velmi snadno vyhnout.



V první řadě by se mohli vyhnout těžkému smrtelnému zápasu, protože na základě poznání, že život kontinuálně pokračuje i po fyzické smrti nebudou křečovitě lpět na svém umírajícím těle, ale prostě příjmou fakt, že v přirozeném běhu věcí nastal čas opustit svou fyzickou schránku a vydat se na další pouť k výšinám Ducha.



Takový zralý duchovní postoj může pak způsobit, že duše stojí vnitřně odpoutaná vedle svého umírajícího těla a necítí jeho smrtelný zápas. Její zrak se už totiž začíná upírat k Světlu Ducha, které jasně vnímá a které ji neodolatelně přitahuje. A to tedy reálně znamená, že se vznáší k výšinám a ponechává hmotné tělo svému osudu, protože už je to jen cosi neživé, co dosloužilo a splnilo své poslání.



Kremace nebo pohřeb? Co je tedy lepší? Vzhledem k obecně velmi nízké duchovní zralosti obyvatelstva a vzhledem k jejich materialistické orientaci, kterou považují za to nejpodstatnější je pro ně tisíckrát lepší dát se pohřbít, jako zpopelnit, protože při klasickém pohřbu má nezralá lidská duše dostatek času na to, aby začala postupně chápat realitu. Aby se začala postupně odpoutávat od svého rozkládajícího se těla a akceptováním nové reality bytí, kterou do té doby nechtěla nikdy připustit začala postupně a pomaličku kráčet nahoru.



Tento text může být pomocí pro všechny, kteří jsou, nebo budou postaveni před realitu smrti svých blízkých, nebo před realitu smrti sebe sama. Má to být určitá informace o tom, jaké děje probíhají bezprostředně po naší fyzické smrti a jak se máme v dané situaci správně zachovat.



Na každém z nás osobně záleží, jak se k těmto skutečnostem postaví. Zda se je rozhodne akceptovat, nebo ignorovat. Každopádně však všechny důsledky svého rozhodnutí ponese jedině on sám, nebo případně jeho nejbližší, o kterých osudu bude v tomto směru rozhodovat.



Je tedy opravdu jen čistě na nás, zda se rozhodneme akceptovat výše zmíněné duchovní zákonitosti a tím se vyhnout obrovskému utrpení, nebo se naopak všechno rozhodneme ignorovat a toto utrpení podstoupit.



To však, co je zcela nejdůležitějším je poznání, že ochrany a pomoci se v tomto univerzu dostane jedině tomu člověku, který se již nyní, ve svém současném pozemském životě snaží vědomě rozvíjet všechny vysoké a ušlechtilé ctnosti. Který se snaží rozvíjet spravedlnost, dobro a ušlechtilost. Který usiluje o čistotu svých myšlenek. Který se snaží o poznání Vůle Stvořitele a o její akceptování ve svém vlastním životě. Který vzhlíží ke království nebeskému a k jeho hodnotám. Který vzhlíží ke Světlu a k Bohu.



Jedině takovýto člověk se nemusí bát ničeho. Ani ve svém současném pozemském životě, ani v hodině vlastní smrti, ani ve svém dalším, následujícím bytí po smrti.

Avšak žel na člověka, toto vše ignorujícího budou muset jeho vlastní vinou dopadnout hrůzy, o jakých se mu nezdálo ani v těch nejhorších snech.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?