O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Lékař léčí, příroda uzdravuje

Publikováno 05.01.2017 v 18:09 v kategorii Nezařazené, přečteno: 32x

Tuto Hippokratovu moudrost mnozí z těch, kteří se neostýchají přiznat k víře, pozměňují tak, že místo "příroda" uvádějí "Boží síla" nebo obdobné výrazy. V podstatě však vyjadřují stále totéž, neboť skrze přírodu k nám proudí Boží láskyplná síla, která je jako jediná schopná skutečně uzdravit každého nemocného.
Dokážeme-li vnímat silné vlny nepřetržité činnosti, jež na nás stále působí z celého vesmíru, posléze jasně pocítíme, co můžeme být: "ohniskem silných proudů stejně jako čočka, která zachycuje sluneční paprsky, soustřeďuje je do jednoho bodu a tam vytvoří sílu, která působí zápalně, jež může buď sežehnout a ničit, avšak může také sálat hojivě a životadárně, přinášejíc požehnání nemocnému tělu i skleslé duši..."

Proto skrze ty, kteří tuto milost obdrželi a dokázali ji dostatečně rozvinout, může protékat síla shůry, která skrze dlaně a konečky prstů rukou plyne na chorá místa, na místa příčin nemocí, nebo všeobecně prozáří a posílí celkové vyzařování pacienta. Jestli však dojde k jeho uzdravení, závisí v prvé řadě na Boží vůli a v druhé řadě na nemocném člověku.

Vždyť pacient se může této síle nejen uzavírat, ale může se i tvrdohlavě stavět proti přírodním a tudíž Božím zákonům. Tehdy v podstatě ani není možné jeho skutečné vyléčení - může být pouze trvale léčen, tzn. mohou u něho být tlumeny a dočasně odstraňovány viditelné příznaky onemocnění. Mnohým lidem ale plně vyhovuje, pokud od pana doktora dostanou jen určité tolik "vychvalované" pilulky, které alespoň potlačí příznaky jejich nemoci. Vždyť to přináší "krásně" uklidňující pocit, že stačí jen cosi polknout a jinak není naprosto třeba se namáhat s vlastní změnou nebo nápravou svých zlozvyků. Takoví lidé budou zcela zákonitě vyhledávat běžnou lékařskou péči založenou na pouhém předpisování tabletek. Naopak se budou vyhýbat terapeutům, kteří by si dovolili jim byť naznačit, že pro své uzdravení musí něco udělat, případně vyvinout vlastní námahu, nebo je upozornit na jejich nevhodné jednání, které jim zcela prokazatelně škodí.

Skuteční kněží-léčitelé, kteří působili v dávných vyspělých civilizacích, prý takové nepolepšitelné pacienty odmítali přijímat do své péče, neboť je považovali za nevyléčitelné. Dle jejich názoru bylo prospěšnější, pokud takoví jedinci zemřou, protože prodlužováním jejich života se pouze zvětšovala míra jejich prohřešků proti Božímu řádu a tudíž se jen zbytečně karmicky zatěžovali. Hippokrates říkal: "Nejsi-li ochoten změnit svůj život, není ti pomoci."

Vztah mezi trvalým uzdravením a nutností plné poslušnosti zákonů daných nám shůry se objevuje ve všech Božích poselstvích. Vyléčil-li Ježíš nemocného, propouštěl ho se slovy: "Jdi a nehřeš více!" V Poselství Grálu je to rozvedeno ještě konkrétněji: chceme-li udržovat trvalé zdraví, je třeba se snažit nejen ze všech sil pečovat o své pozemské tělo, ale udržovat čistým i krb svých myšlenek. To by si měl uvědomit každý, kdo se snaží o zdravý životní styl. Nepostačí jen úprava životosprávy, ale bezpodmínečně je nutné změnit k lepšímu i své myšlení. Samozřejmě, že je třeba usilovat také o čistotu našeho duchovního chtění i všech našich činů! Chceme-li se proto trvale vyhnout všem nemocem, nepostačí jakákoliv, byť sebelepší, léčebná metoda nebo zásah, protože svůj osud, tzn. i zdravotní stav, si utváří každý sám.

Proto skutečné vyléčení spočívá v tom, že se budeme nejen snažit nalézat a odstraňovat své chyby, ale plně přijmeme i všechny přírodní, tj. Boží zákony. Ty však nepostačí jen navenek uznat - je nutné dle nich i skutečně trvale žít! Z těchto důvodů lidé, kteří se pod nátlakem těžší nemoci rozhodli žít v budoucnosti lépe, ale svá dobrá předsevzetí po uzdravení nedodržovali, po čase většinou znovu onemocní. Všechna naše provinění a prohřešky se k nám totiž po nějakém čase vrátí a musíme je bezpodmínečně vyrovnat.

Proč se však dávné vědění o neúplatném zákonu zpětného působení vytratilo téměř ze všech oborů naší činnosti? Jednoznačně největší podíl viny na tom má právě duchovní lenost, z níž vyplývá odmítání převzetí zodpovědnosti za svůj osud a zároveň za vlastní zdravotní stav. Proto nemálo lidí tak rádo přenáší tuto zodpovědnost na jiného - nemohou-li se třeba zbavit svých zdravotních problémů, svádí to kupř. na neschopnost lékařů, léčitelů nebo další z těch, kteří se jim snaží pomoci.

Zde je nutné připomenout naprostou zodpovědnost za všechna naše slova. Podělíme-li se z někým o radost, rozmnožujeme tím stejnorodé - tj. radost, štěstí a další pozitivní stavy. Sdělujeme-li však věci špatné, rozšiřujeme tím zlé. Proto nejen o mrtvých, ale i o živých, máme říkat jen to dobré. Upozorňujeme-li ostatní na chyby konkrétní nepřítomné osoby, lze to počítat k určitému druhu pomluvy. A jestliže se někdo rozčiluje nad nedobrými vlastnostmi jiného člověka, dokazuje tím jen skutečnost, že on sám má v sobě obdobnou nectnost. Ani pokud svůj vztek někdo nedá navenek najevo, ale dusí ho v sobě, případně se jen vnitřně trápí (třeba kvůli tomu, že někdo dělá určitou věc jinak, než on chce), tak to nezůstane bez následku, ale musí z toho pro něj zákonitě vyplynout něco nepříznivého.

Jelikož těmito "prvotními původci nemocí" (jako je třeba zbytečné trápení se, pomlouvačnost, zášť, zlost a další slabosti) je lidstvo zatěžováno již od nepaměti, musíme na sobě nyní prožívat, co jsme si svým dřívějším jednáním a celým předchozím bytím zasloužili. Naděje ale stále zůstává: pokusit se vše pokřivené vyrovnat. Neměli bychom však kritizovat druhé, ale nápravu a odstranění chyb musí uskutečnit každý sám u sebe!

Ti lidé, kteří si jako své povolání zvolili léčbu nemocných a stvrdili to i lékařským studiem, by v tom měli všechny ostatní předcházet! Také by si měli plně uvědomit, jaké nároky na ně budou kladeny. Vždyť každé veřejné působení má být založeno nejen na potřebných znalostech, ale i na vysokých morálních hodnotách. Všeobecně je známo, že lidé chtěli k lékařům shlížet se skutečnou úctou. Kromě toho nelze jinak - než osobním příkladem - ukázat lidem, jak žít a směřovat ke stálému zdraví a celkové spokojenosti.

Ještě vyšší nároky jsou kladeny na léčitele. Obecně nejznámější jsou ti, kteří užívají tzv. léčivý magnetismus. Ten je sice již po velmi dlouhou dobu napadán, popírán a jinak potlačován, ale ani přesto se nepodařilo tuto pomoc lidem odebrat. Je nutné zdůraznit, že pravá a silná léčivá síla se nedá naučit, neboť je darem. Na takto obdarované však klade ty nejpřísnější požadavky, neboť toto povolání vyžaduje lidi solidní a zdravé.

Aby se tyto schopnosti mohly plně rozvinout, je nutné, aby též přísně dodržovali správnou životosprávu. Při vysedávání u piva či vína, z čehož vyplývá nadměrné pití alkoholu, nelze přirozeně takové léčebné umění získat! Také ostatní zlozvyky, ať je to již kouření či užívání dalších omamných látek, naprosto znemožňují plné rozvinutí těchto schopností. Příjem škodlivin totiž významně porušuje a zakaluje vyzařování krve, které je mostem pro příjem léčivých proudů sil z jemnohmotnosti. Kdo není ochoten vzdát se všech škodlivých závislostí, měl by se vzdálit od oboru léčitelství, neboť svým chováním může nejen poškozovat pověst tohoto prastarého umění, ale vytvářet i živnou půdu útočným pomluvám.

Ostatní lidé by zase naopak neměli chtít na léčitelích hledat jen jejich chyby. Nikdo se totiž nestane dokonalým přes noc! Protože každý lidský duch si sem na zem přišel něco odčinit, tzn. očistit se od následků svých předchozích nesprávných rozhodnutí a činů, je logické, že najít a odložit všechny své chyby není tak jednoduché a zcela jistě vyplní celou dobu našeho pozemského bytí. Nikdo z lidí tedy nemůže být naprosto bezchybný - takový člověk by zde již ani nemusel být. Vezměme si následující příklad: hudebník, který sice není z duchovního hlediska dokonalý, ale technicky dobře ovládá svou oblast, nám může zprostředkovat nádherný umělecký zážitek, tzn. vyvolat v nás krásný niterný prožitek. Podobně je tomu u zprostředkování sil z jemnohmotnosti. Samozřejmě, že výsledný účinek se liší dle toho, jde-li jen o čistě technické, emociální nebo duchovní projevy.

Je však jasné, že všichni léčitelé by měli usilovat o duchovní vzestup, směřovat k ušlechtilým cílům a co nejvyšším ideálům. Měli by se také snažit žít bezúhonným životem, který se projevuje nejen ve viditelných skutcích, ale i v čistotě myšlení. Neměli by svou duši poskvrnit hlavně pýchou! Vždyť nikdo z lidí ve skutečnosti neléčí, což plně pochopí pouze ten, kdo dokáže zvítězit nad vlastní ješitností.

V nejlepším případě můžeme zprostředkovat proudy sil, které jsme obdrželi od dalších pomocníků. Ty většinou ani nevidíme a v podstatě i oni jen předávají sílu vycházející z jednoho nevyčerpatelného zdroje věčné Boží síly! Můžeme-li tedy jejím prostřednictvím napomoci k uzdravení, není to naše zásluha, ale jen projev Boží lásky a Jeho milosti. Děkujme proto vždy v prvé řadě Nejvyššímu! A teprve poté těm, kteří rozvinuli své schopnosti, aby dary, které shůry obdrželi, dokázali předávat dále a využívat je ku pomoci ostatním.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?