O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Lesní lidé 1

Publikováno 15.02.2018 v 18:34 v kategorii Nezařazené, přečteno: 52x

Zprvu živili se obyvatelé údolí hlavně rybami ze stříbrného jezera a šťavnatými plody, které rostly v hloubi údolí na vysokých stromech. Plodů byla taková hojnost a měly v sobě tolik kořenité síly, že jich nepotřebovali mnoho k nasycení. Brzy také cítili, že mírné podnebí mění potřebu jejich potravy. Sami přestali požívat silných tuků, kterých potřebovala jejich těla ve starém domově. Neměli již také chuti na syrové nebo kouřem sušené maso lesních zvířat.
Holda zaměstnávala se důkladně objevováním bylin, které tu všude rostly, plné šťávy a kořenité různosti.

Opět hlásili se jí něžní vůdcové, její milí světlí pomocníci. Opět spatřily její užaslé zraky záření rostlin, které ve slunečním svitu pozvedaly své jemné hlavičky, zvlhlé ještě rosou noci. Když žhavá denní hvězda stála nablízku svého nejvyššího bodu, pak voněly a žhnuly nashromážděnou sluneční silou.

V této době trhaly je ženy pod Holdiným vedením nejraději. Shromažďovaly ovoce i byliny, neboť světlí pravili Holdě, že jich bude zapotřebí v pozdější době.

Zatím se vypravili mužové na prozkoumání země. Hjalfdara to táhlo na tuto první výpravu, aby tak mohl rozšířit větve a kořeny svého vědění, jak tomu duch chtěl. Hjalfdar šel vpředu, jak bylo umluveno.

Na své cestě viděl zřetelná znamení, která mohli dávat jenom bytostní. Jemu byl dán zrak, aby je poznal a rozuměl jim, a pro něho bylo samozřejmostí, že se podle všech těchto značek řídil. Přirozeným cílem této pouti byly nové zkušenosti a poučení.

Hjalfdara hnalo to kupředu a on nemohl zůstati v blízkosti svých průvodců. Nemohl ani zatroubit na svůj roh, aby jim dal zprávu o stezce, kterou si razil. Nechť hledají svým způsobem, neboť také oni musí využít všech schopností, které Světlý Otec do nich vložil. Příliš lehce běhali, jsouce zvyklí na jisté vedení, bezmyšlenkovitě a bez veškeré zodpovědnosti. Chodili jen za Hjalfdarem a stávali se línými. To nesmí být. Pokud šli v nebezpečí a nejistotě těžkou cestou Čekající zemí, zůstávali bdělí. Zde však v tomto skvěle chráněném, přebytkem zářícím domově musí být udržováni v bdělosti.

Větře jako divoká zvěř, stanul Hjalfdar v neznámém lese. Nalevo vystupovala úzká pěšina na horské hřebeny a vábila ho k další cestě. Nevypadalo to, jako by po této pěšince chodily lidské nohy? Hjalfdar prohlížel stopy na zemi svými mnohostrannými zkušenostmi: To nebylo zvíře, nýbrž musel to býti člověk na dvou rozměrných nohách.

Nevědomky uchopil Hjalfdar svoji zbraň a sevřel pěstí své kopí. Sledoval stopu, která vedla sem i tam a opět se vracela. Při tom také spatřil, proč se tajemný poutník zde vrátil. Trvalo to jen krátkou chvíli a jeho zrak objevil léčku, která visela na veliké větvi jednoho stromu. Byl to tedy lovec!

Léčka byla však z pletiva, které tu Hjalfdar ještě nikdy na stromech neviděl. Lovec tedy musel přicházet z jiné krajiny. Přišel jistě z jihu kolem řetězu pahorků a Hjalfdar sledoval dále jeho stopu, poté, co vzal léčku s sebou.

Šedozelený les stával se stále hustší. Špičaté dlouhé listy stříbrošedozelené barvy visely tu všude ze stromů, jež podobaly se eukalyptům. Jejich kmeny byly hedvábně šedé, kůra rozpukaná a plody vyhlížely jako modrolesklé jahody.

Poletovali tu ptáci s podivuhodně zpěvným křikem. Byli pestří jako papoušci a jejich peří se nádherně lesklo. Veliký muž se musel shýbat, chtěl-li jíti dále mezi hustými stromy. Náhle spatřil, jak stopa lidské nohy mizí, a zpozoroval další cestu nahoře ve větvích.

Jenom bystré a všem jemnohmotným jevům přístupné oko mohlo zjistit tento směr. Jen jemné pozorovací smysly ducha, čistě spojeného s přírodou.

"Ano, poznávám, že mne opět vedeš dále, světlý Elfe. Tvé tančící paprsky ukazují jemná, světlešedá vlákna, která za sebou zanechával ten cizí poutník. Je to asi nějaký zvláštní druh, polozvíře, poločlověk!"

Hjalfdar pravil to zadumaně sám k sobě, vrtě hlavou a maje vzrušeně napjat každý nerv. Tak putoval jistě mnoho hodin na jih. Často musel se zachytit pevných, hustých větví a přeskakovat ze stromu na strom, podobně jako opice. Nedíval se nazpět a ani myšlenka nepřipadla mu na návrat, vždyť byl na stopě zvláštní zvěře. Rovněž od jeho průvodců sem již nepronikal ani hlásek.

Zbarvení světla v hustém lese se začalo měnit. Šikmé sluneční paprsky nemohly již pronikat hustým listovím. Snášel se mléčně šedozelený soumrak a ze stromů proudil omamující vzduch. Hluboký spánek hrozil uchvátit Hjalfdara jako omamný jed. Avšak jenom teď neusnout, říkalo v něm cosi, neboť by to bylo nebezpečné! Omamující vůně však nepřestávala. Všechny barvy točily se již před jeho očima.

"Světlý Otec pomůže!" byla jeho jediná myšlenka. "Vzdušný, přijď a veď mne!"

Jemná, modrozeleně se lesknoucí vlákna vinula se shůry do kruhu jeho vyzařování, které se stalo již velmi mdlé. S velikou námahou vyšvihl se na vysoký strom. Koruna tohoto stromu převyšovala všechny ostatní. Zde nahoře proudil svěží vzduch a byl tu rozhled po nekonečném, šedostříbrném moři stromů, které zdály se vyplňovat pahorek za pahorkem a údolí za údolím do nedohledna.

Hjalfdar se rozhodl, že stráví na tomto stromě noc. Shora mohl sledovati lépe stopy divocha. Cesta zvířete vedla k vrcholu pahorku, kde se ztrácela. Hjalfdar znal svůj cíl pro příští den. Noc se rychle skláněla. Hjalfdar pojedl několik plodů, které měl ještě s sebou. Pak se otevřel výšinám Světlého Otce.

Jasný proud jím pronikl a posílil ho. Prosba a dík pojila se ve vroucím pohledu k lásce Světlého Otce. Pak pohřížil svého ducha do světlých výšin a nechal odpočívat svoje tělo v přirozené poloze, avšak dokonale ovládané. Byl uvolněn a přesto bdělý v každém okamžiku. Tak seděl mezi nebem a zemí ve vzdušné výši a proudy vesmíru živily a sílily jeho vyrovnaného ducha.

Noc byla mírná a jasná. Hvězdy svítily podivuhodným, hlubokým leskem, jako by byly ještě jednou tak veliké.

Nebe zdálo se býti sametově černomodré a nesmírně rozlehlé. Ani hlásek neozval se z korun stromů zvláštního tvaru, košatících se pod Hjalfdarem. Široce a rozložitě tyčil se strom, který si zvolil. Sukovité větve a záplavy listů visely z nich dolů jako dlouhé kohoutí ocasy.

Omamný zápach stromů zůstaval pod jejich hustými korunami. Proto bylo nemožno člověku nebo zvířeti stráviti tam noc. Proto také ten veliký klid a osamělost. Nahoře pohyboval se však tichý vánek čistého vzduchu. Hjalfdar s pomocí Světlých dosáhl jediného místa odpočinku, které tu bylo na mnoho hodin cesty. Cele spojen s velikým tkaním ve Stvoření, seděl tiše na větvi tohoto obrovského stromu. Vzdor tomu bdělý a naslouchající.

V dáli zaslechl náhle hlasy. Byly to podivné zvuky. Vypadalo to jako hlasy hněvivých, podrážděných lidí, avšak zvířecího druhu. Něco podobného Hjalfdar dosud ještě nikdy neslyšel. Zdálo se mu, že směs těchto zvuků podobá se směsi stop a pohybů tohoto podivného divocha.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?