O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Poutník

Publikováno 27.04.2017 v 17:07 v kategorii Nezařazené, přečteno: 33x

Stál na okraji města, unaven jako nikdy dříve, a přemýšlel, co si počne dál. Kolikrát už toto ve svém životě bezúspěšně absolvoval? Již to ani neuměl spočítat... Přesto dnes, kdy doputoval k dalšímu městu, opět stál a dumal. Předem věděl, že nic nevymyslí, neboť od jednoho okamžiku v jeho životě nemohl myslet příliš jasně.

Jako by něco obestřelo stínem jeho mozek, stínem, kterého se nemohl zbavit. Přesto to zkoušel opět a opět. I nyní to ale dopadlo stejně jako dříve. Vyčerpán usilovným dumáním vydal se dál. Proplétal se mezi lidmi a znaveným zrakem si prohlížel toto cizí město. Ach, jak rád by opět někam patřil, ale věděl, že nemůže, že již nikdy nebude mít žádný domov. Jen stálé putování dál a dál.

Rozhodl se svézt tramvají a ušetřit tak své bolavé nohy. Postavil se na nástupní ostrůvek a čekal. Po pár minutách konečně s lomozem tramvaj přijela a on nastoupil s davem ostatních. V nacpané tramvaji byl cítit pach potu a zlosti nad nedůstojnou dopravou v rumplující tramvaji nacpané tak, že se lidé ani neměli pořádně jak držet. Pozoroval to nezúčastněně a dával pozor, zda-li se venku neobjeví to, co hledá. Dojeli na konečnou a on se zklamáním vystoupil.

Již hledá dlouhá léta, a toto hledání doposud vždy vyústilo ve zklamání. Život podobný jednomu dlouhému řetězu zklamání ale jeho smysly neotupil. Ba právě naopak, každé další zklamání prožíval silněji než to předešlé. Prokřižoval celé město. Pěšky i pomocí městské dopravy, ale nenašel, co hledal. Od svých dvaceti let již mnoho roků, nebo snad i desetiletí, takto pátral po něčem, o čem ani nevěděl, co to je a zda to vůbec existuje. Byl si jen jist tím, že až - a jestli - to najde, tak to pozná. Nic víc...

Zklamán neúspěchem se nechal autobusem dopravit na kraj města a unaveným krokem starce se vydal hledat jinam. Mohl jet vlakem nebo meziměstským autobusem, ale mezi městy raději chodil pěšky. Pravděpodobnost, že to, co hledá, nalezne někde podél trati vlaku nebo v nejhlubším lese daleko od komunikace, byla stejná, jako že se to nachází uprostřed města, a tak systematicky procházel krajem, aby mu neuniklo žádné místo, kde by mohl být poklad, který hledá. Po nějaké, většinou hodně dlouhé době doputuje k dalšímu městu nebo vesnici a bude pátrat opět tam.

Jak rád by se s někým zastavil na kus řeči, jak rád by opět na sobě pocítil vlídný pohled a hřejivé slovo, ale nestane se tak, dokud nenalezne. To byla jediná jistota jeho života. Chodil křížem krážem lesem, zkoumaje každou jeho část, ale stále nenacházel. Unaveně táhl nohy za sebou, ale neukojitelná touha v jeho nitru hnala jej stále dál a dál bez odpočinku, bez přestávky. Unaven opět dorazil k dalšímu městu.

Tentokrát to byla metropole, ve které jistě stráví mnoho dní, než ji prohledá. Po obvyklém neúspěšném dumání nad tím, co vlastně hledá, vykročil vpřed. Odhodlal se zeptat lidí, zda-li neviděli to, co hledá. Nevěděl, na co se ptát, ale touha po nálezu byla tak silná, že nemohl odolat. Oslovil prvního, ale ten šel dál jakoby nic. Zkusil oslovit i druhého, třetího, čtvrtého a pátého, ale se stejným neúspěchem. Tvářili se, jako by tam vůbec nebyl, jen dvěma z oslovených přeběhlo přes tvář cosi jako vlna nevole.

Podíval se na sebe. Vychrtlý a špinavý zjev v roztrhaném oděvu nyní již neidentifikovatelného tvaru a barvy, strhaný obličej zarostlý dlouhým špinavým, prošedivělým a zplstnatělým vousem, šedivé vlasy divoce rozcuchané a zacuchané do sebe. Celkově působil odporným dojmem a téměř již ani nevypadal jako lidská bytost. Nedivil se tedy, že si ho nevšímali. Od toho okamžiku, kdy hnán vnitřní touhou začal hledat a stal se tak bezdomovcem, s ním všichni odmítali mluvit, ba dokonce ho i brát na vědomí.

Zanechal tedy marných pokusů a vykročil dále. Přímo do vozovky. Automobil ho minul snad jen o několik milimetrů a bezohledný řidič nejevil téměř ani snahu se mu vyhnout. Jeho to ale nijak nevzrušilo, zvykl si již dávno na takovéto chování ostatních a doposud nikdy se mu nic nestalo. Nevěděl, jak je to možné, ale bylo to, jako by se jej tato běžná ohrožení ani netýkala. Jako by byl nějak chráněn proti nehodám, které se mu jako zázrakem vždy vyhýbaly. Zvykl si na to a přestal se na tyto věci ohlížet.

Soustředil se pouze na své hledání. Ach, jak dlouho již vlastně hledá? Zjistil, že si to nepamatuje, mohlo by to být pár let, ale klidně třeba i tisíc, kdyby to bylo možné. Nedokázal vůbec odhadnou čas.

Dva týdny strávil prohledáváním města - zbytečným. Neúspěch na něj opět dolehl těžkým břemenem a vnitřní bolest jej téměř zadusila. Jestli i nadále bude každé další zklamání silnější než předcházející, tak to zakrátko nebude moci již vůbec unést. Ale neměl na výběr, musel hledat dále. Jeho vnitřní touha mu vůbec nedovolovala myslet na to, že by to snad vzdal. Putoval a hledal tedy dále a dále.

Jednou dorazil k malé vesničce. Než bude pokračovat dále, prohledá ji. Na to mu stačí maximálně tak půl dne. Byl již za polovinou, když zůstal stát jako přikovaný. K jednomu z domů jej něco neodolatelně přitahovalo. Divoce se mu rozbušilo srdce. Chvilku váhal, ale když zde nebyl nikdo v dohledu, kdo by si ho všímal, vstoupil do zahrady a po očku stále sledoval ulici. Nikde nikdo, a tak se otočil k domu a hleděl přímo do psích očí. Ulekl se, ale pes naštěstí vypadal mírně. Dokonce trošku zavrtěl ocasem. To vypadalo téměř povzbudivě, pomyslel si. Nadechl se a vstoupil do domu.

Ani zde nikoho neviděl, nicméně z horního patra se ozývaly tlumené zvuky hovoru. Hnán touhou vystoupil po schodech, vešel do místnosti a stanul na místě. Byli zde lidé sedící na židlích, pozorně poslouchající muže hovořícího z jakési "kazatelny". Asi nějaký náboženský obřad, pomyslil si. Zdálo se, že ani zde nikomu nevadí. Sedící lidé si ho nejspíše ani nevšimli, a onen mluvící kněz? Mluvil k němu stejně jako k ostatním. Alespoň se mu to tak zdálo. Z toho, co bylo řečeno, vyrozuměl, že se jedná o nějaký svátek. Vylití síly Ducha svatého do Stvoření, jak vyrozuměl. Vůbec nevěděl, o co jde, ale cosi jej zde drželo a nutilo naslouchat.

Kolem hovořícího muže stáli po stranách ještě další čtyři muži. Snad jeho pomocníci, ale nijak nezasahovali do děje. Hovořící muž - učedník, zašeptalo něco kolem něj - právě citoval Slova Pána. Při těchto slovech prožívali někteří sedící lidé mráz přebíhající po celém těle a na našeho poutníka to působilo ještě mnohem silněji. Při slovech "Já jsem!" stál jako přimrazen jejich silou, neschopen dělat cokoliv jiného než naslouchat. Tato slova ještě dlouho zněla jeho nitrem.

Poté přišli na řadu lidé, kteří se na vlastní žádost nechávali zasvětit ke službě Světlu. Poutník se na to díval, zasažen vážností okamžiku. Viděl, jak učedník pomocí několika úkonů těmto lidem předal sílu, která v nich zářila jako neuhasínající znamení jejich závazku. Poutník nechápal zcela, oč jde, ale jeho nitro se pnulo nevýslovnou silou a hrozilo jej snad i roztrhnout.

Se slzami v očích pochopil, že poprvé od doby, co začal hledat, učinil krok ke skutečnému nalezení. Poprvé poznal místo zklamání naději. Již věděl, že celou dobu hledal špatně. Musí hledat uvnitř sebe a ne venku v širém světě.

Nyní si i vzpomněl, čím byl dříve... Než začal hledat, byl studentem vědy, který nevěřil v nic než v to, na co si může sáhnout. Opovrhoval všemi esoterickými názory na svět a vysmíval se Stvořiteli. Pak ho zachvátila těžká nemoc. Této nemoci ve svých dvaceti letech podlehl, ale přesto zůstal žít. Jako nevědomý duch, neschopný komunikace s živými, byl jejich světem hnán neukojitelnou touhou nalézt...

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?