O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Příběh zpoza opony – část 7.

Publikováno 19.10.2017 v 17:23 v kategorii Nezařazené, přečteno: 20x

Rozhodnutí. Když výuka skončila, promluvil strážce brány k Tomášovi: "Nyní víte vše, co potřebujete vědět. Pamatujte si však, že učenost ještě není vědění a musíte usilovat, abyste vše, co jste se naučil, v sobě sám prožil, a tím se stal skutečně vědoucím. Jinak vám to k ničemu nebude. Ctnosti, kterým jste se naučil v rytířském řádu, vám v tom pomohou a velice usnadní váš duchovní vzestup. Nyní ale k vašemu úkolu, kvůli kterému jste zde byl vyučován."
Vyšli ven z domu a Tomáš zjistil, že krom dveří na jedné straně mýtiny, kterými se sem dostal, se na druhé objevilo schodiště, vedoucí vzhůru k jakési nádherné, zlaté bráně. Podvědomě vytušil, že toto je cesta do vyšší, jemnohmotné úrovně. Strážce brány se na něj obrátil:

"Nyní se musíte rozhodnout. Můžete se buď vrátit do myšlenkového světa a s pomocí získaného vědění se pokusit probudit co nejvíce uvězněných duší, než budete odvolán pryč, nebo se můžete vydat rovnou do vyšší sféry, kde budete pokračovat ve svém vzestupu. Volba je na vás."

Tomáš se zadíval na staré oprýskané dveře do myšlenkového světa, který mu již nepřipadal ani trochu přitažlivý, a poté i na nádhernou bránu ke světu, kam se celou svou duší toužil odebrat. Podíval se nerozhodně na svého učitele, ale ten mu pohled klidně opětoval, aniž by hnul třeba jen svalem. Už už chtěl říci, že se odebere do vyšší sféry, když si vzpomněl na své přátele, které získal v rytířském řádu, na Sáru a na krátící se čas, který ještě lidé pro svoji nápravu měli. Jeho nitro zaplavila touha pomáhat:

"Vrátím se a pomohu, komu budu moci. Tak zní má volba."

Strážce s úsměvem pokýval hlavou a byl pryč. Stejně tak domek, a zůstala jen mýtina, dveře zpět a brána do vyšší úrovně. Tomáš s překvapením zpozoroval, že jeho roucho se ze světle šedého stalo čistě bílým, a na okamžik viděl sám sebe, jak tam stojí celý v bílém, se zářícíma očima a jakoby obklopen chránícím ho světlem. Když vidění pominulo, vydal se ke dveřím a vstoupil do nich. Ocitl se ve staré známé místnosti. Když z ní ale chtěl vyjít, s překvapením zjistil, že dveře byly zamčeny. To asi velmistr, když jsem zmizel, je nechal zamknout, pomyslel si Tomáš. Co teď? Když bude volat, nikdo ho dole patrně neuslyší. Náhle věděl. Pohlédl na dveře a napjal svoji vůli. Ozvalo se zarachocení zámku a dveře se otevřely.

Sestoupil do nižšího patra, ale nikoho zde neviděl. Pohled z okna jej zpravil o tom, že je zde noc. Odebral se tedy do svého pokoje, doufaje, že ho zatím nepřidělili někomu jinému. Naštěstí ale zjistil, že ne, a že tam dokonce stále má své věci. Ulehl na lůžko a do rána odpočíval.

Probuzení

Ráno se vydal za velmistrem. Cestou potkával své staré známé, kteří, když ho viděli, zůstávali překvapeně stát, neschopni údivem řeči. Proč na ně jeho přítomnost zapůsobila tak silně, se dozvěděl až od velmistra. Když k němu vešel, s údivem na něj tento pohlédl a po chvíli užasle vyhrkl:

"Pane Tomáši, vy ... celý záříte!" Hned se ale vzpamatoval. "Tomáši, mysleli jsme, že vás již neuvidíme," a srdečně jej objal. "Kde jste byl, co se vám stalo? Vyprávějte."

Tak Tomáš velmistrovi vylíčil, kde se ocitl a proč se vrátil.

"To je od vás šlechetné, že jste se vrátil podělit se o své vědomosti. Již se těším, až se dozvím více, ale zatím počkejte. Toto bude zajímat všechny rytíře růže. Konečně se dozvíme odpovědi na naše otázky. Svolám je dohromady."

Odebrali se do místnosti, kde budou mít soukromí, a zakrátko tam začali postupně přicházet ostatní rytíři růže. I přesto, že o Tomášově návratu již slyšeli, byli i oni překvapeni jeho světlým zjevem. Když přišli všichni ve městě právě přítomní, začal jim Tomáš předávat to, co se naučil. Byli sice vědomostmi, které jim předkládal, udiveni, ale jejich po pravdě toužící nitro je přijímalo stejně, jako vyprahlá země vděčně vsákne vodu, aby mohla dát život rostlinám.

Během několika týdnů byla ta nejhonosnější místnost v řádu vyhrazena pro uctívání Boha, a rytíři růže se v čele s Tomášem stali duchovními vůdci řádu. Většina rytířů po nějaké době sama poznala pravost toho, co jim Tomáš přinesl, a stejně jako jejich srdce lnulo k rytířským ctnostem, tak do něj přijali i víru. Mnozí pak cítili, že teprve nyní jsou uvnitř celiství a jejich život dostává vyšší smysl. Tomáš kromě rytířů učil i Sáru, se kterou jej, jak si po jejich opětovném setkání oba uvědomili, spojovalo vzájemné pouto lásky. Ta dělala pokroky snad ještě větší než rytíři růže. Jednou mu sdělila, že musí na čas odejít tam, kde byl i on vyučován. Tomáš ji s radostí doprovodil až k místnosti s dveřmi do vyšších světů, které se Sáře ihned zjevily. Věděl, že se s ní opět brzy setká.

Zatím ale museli přijít na způsob, jakým by probudili i duše lidí mimo řád. To však bude složitější. Rytíři, ve své touze konat dobro, byli již na půl cesty k vyššímu poznání, ale ostatní lidé jsou na tom povětšinou hůře a nepřijmou pravdu tak snadno. Rozhodli se začít tím, že ve městě nechají vystavět chrám ke cti Nejvyššího. Když byla velkolepá stavba po několika měsících hotova, přestěhovalo se konání obřadů z domu řádu sem. Nějaký čas se hodin uctívání Stvořitele účastnili pouze rytíři, ale postupně, jak na ostatní lid zapůsobil příklad rytířů a vznešenost chrámu, začali sem chodit také. Nejprve ze zvědavosti, a později, když zjistili, že je živoucí obřady v chrámu začínají vnitřně občerstvovat, přijali do svých srdcí postupně víru.

Čas od času odešel některý z rytířů, který udělal obzvláště velký pokrok, do vyšší úrovně, aby tam pokračoval ve své duchovní cestě, a místo něj nastoupil nováček z probouzejícího se lidu jako rytíř-čekatel, který se chtěl stát rytířem a byl toho hoden, takže řád byl stále doplňován novými členy. Tak postupně začal přirozený postup probuzených lidských duchů do vyšších sfér, aniž by to znamenalo zánik rytířského řádu, a tím i opětovné upadnutí do duchovní stagnace. Mezitím se vrátila Sára, a vědění, které na rozdíl od Tomáše získala od světlem zářící, vznešené paní, začala předávat ženám, které o to měly zájem.

Postupem času začali vybraní rytíři růže společně se ženami, kterým Sára předala vědění, cestovat po vesnicích a přinášeli světlo ducha pro tamější lidi. Po říši lidí se začalo rozšiřovat poznání a nedalo se již ničím zadržet. Každá nově přibyvší duše se již zpočátku setkala s tímto poznáním, a tak se dalo předpokládat, že se pobyt většiny z nich zde může o mnoho zkrátit. Z Tomáše se mezitím stal velmistr řádu, a s tím byla spojena povinnost správce celé říše, protože Michael již opustil tento myšlenkový svět a odebral se výše do jemnohmotných úrovní.

Světlo se rozšiřuje

Jeden z největších zlomů při šíření spásného poznání byl, když se probudila touha po poznání v takzvaných elfech. Píši "v takzvaných", neboť jak Tomáš již nyní věděl, jednalo se o lidské duchy, kteří při své pozemské vášni k fantasy knihám a filmům nejvíce obdivovali národ elfů tak, jak byl v těchto dílech zobrazen, ať již pro jejich lesní způsob života, nebo pro jiné jejich vlastnosti. Rovněž i takzvaní orkové byli znetvoření lidé s vášní k fantazijním světům, kteří si však libovali v surovosti a násilí. Tito ale zatím nevykazovali žádný zájem o paprsek světla, který zde zářil jako pomoc z vyšších světů. Nicméně alespoň přestali se svým pleněním pohraničních oblastí a s dobyvačnými válkami. Tomáš tušil, že pro jejich temnější duchy je záře, rozlévající se v říši lidí, a nyní i elfů, nepříjemná, a tak ztrácejí zájem rozšiřovat své území tímto směrem.

Ostatní bytosti, žijící v tomto myšlenkovém světě, byly jen lidské myšlenky a představy, které zde nabývaly fyzickou podobu. Některé vznikly z myšlenek zlých, měly odpornou podobu a s oblibou se vrhaly na lidi, pokud k tomu měly příležitost. Jiné zase vznikly z myšlenek dobrých, byly ušlechtilého, dobrodějného vzezření a pomáhaly, kde jen mohly. Příkladem těch nejsilnějších myšlenkových forem byl rudý drak na jedné a zlatý drak na druhé straně.

Jak se pravé poznání šířilo mezi další a další lidi, přibývalo těch, kteří se probudili natolik, aby mohli postoupit do vyšších sfér, kde se již mohou doopravdy vyvíjet dále, místo aby marnili svůj čas uvězněni zde, ve světě z lidských myšlenek. Brána k vyšším světům, nacházející se v budově rytířského řádu, přestávala stačit. Byla přístupná jen pro rytíře a krom toho nebylo myslitelné, aby probuzení lidé ze všech krajů cestovali sem. Ale díky moudré spravedlnosti, spočívající v celém Stvoření, začaly se každému probuzenému člověku samočinně otvírat cesty k vyšším světům. Nemuselo to být vždy ve formě dveří nebo brány. Takový člověk byl třeba naveden na cestu stoupající do hor, na jejichž vrcholku se před poutníkem rozprostřel nový, vyšší svět. Nebo se tam mohl dostat po řece, tekoucí z jednoho světa do druhého. Možností jsou tisíce a pro každého lidského ducha se taková cesta otevře přesně v pravý čas a bude takového druhu, který odpovídá momentálním možnostem toho kterého ducha.

Jak čas ubíhal, stávalo se z tohoto myšlenkového světa stále příjemnější místo, díky čemuž přestával být spolutvořen myšlenkami lidí dlících momentálně na Zemi a podléhajících své vášni k blouznivým fantasiím. Tyto myšlenky již totiž nebyly stejnorodé s tímto světem, a proto si nacházely jiné shromaždiště. To mělo za následek dvě věci. První z nich byla ta, že pro lidské duchy zde již dlící se tento svět stal místem objevení skutečných hodnot, smyslu života a přípravy na další postup do vyšších sfér. Druhá byla pak ta, že následkem nestejnorodosti sem již nebyly ze Země přiváděny duše s vášní k blouznění a fantazírování. Ty byly nyní přitahovány do jiných světů, vytvořených jejich myšlenkami, ale místo nich sem putovaly mnohem světlejší duše, pro které se toto místo stalo místem příjemného odpočinku a příprav na jejich další cestu.

Toto je také pravé určení myšlenkových světů. Pro člověka jsou to přechodná působiště, kterými musí projít na své cestě do jemnohmotných světů. Jestli toto přechodné působiště bude posilující a osvěžující, nebo to naopak bude pusté či dokonce děsivé místo, záleží na tom, jaké bylo jeho působení na Zemi, zda tíhl k dobru nebo ke zlu. Tyto myšlenkové světy nebyly nikdy určeny k tomu, aby v nich lidé zůstávali delší dobu, to zapříčinila pouze lidská zaslepenost a nevědomost, kterou si člověk sám způsobil.

Odchod

Nastal čas, kdy zde již nebylo třeba nějaké zvláštní starosti o šíření světla poznání. Bylo zde dosti ochotných a zasvěcených duší, které neznalou nově příchozí duši poučily a které v říši udržovaly pořádek. Pro Tomáše a Sáru nadešel čas k jejich odchodu. Zde již nemohli nic více učinit a jak správně tušili, další úkoly a povinnosti je čekají ve vyšších úrovních. A tak se jednoho dne rozloučili s přáteli, které zde získali, a společně, ruku v ruce, prošli dveřmi staré knihovny, přeběhli mýtinu, kde jim dříve bylo předáno vědění od vyšších duchů, a zářící zlatou branou vstoupili do nového světa...

Zlatá brána

"Člověče, tvé myšlenky, činy, sklony a vášně, to vše určuje, kam se po své smrti dostaneš. To, kam se po smrti dostaneš, zase dává odpověď na otázku tvého přežití nebo zničení. Volba je na tobě..."

sir Tomáš, rytíř růže a velmistr řádu

Konec


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?