Proč k většině nepřijde Světlo Soudu jako balzám, ale jako úder?

Avšak lidé vnímají jen jakési divné uvědomování si toho, že i přesto, že ve svém nitru přechovávají nepěkné myšlenky o druhých, různé žádosti a také myšlenky zpochybňující Stvořitele a působení jeho Vůle, navzdory všemu tomuto se jim daří žít v relativním pokoji.

Ale právě ono uvědomování si vlastní nehodnoty je důsledkem zápasu našeho ducha, odehrávajícího se v našem nitru. To citové a duchovní v nás se nás snaží varovat v poznání toho, že náš klid nemůže trvat donekonečna. Neboť z každého záchvěvu lidského nitra a z každé myšlenky se ihned formují osudová vlákna, která nás jednou neomylně zasáhnou, aby se vyrovnala do posledního haléře. Náš duch se nás před tím snaží ze všech sil varovat, ale lidé ve svém povrchním způsobu myšlení to vnímají jen jako rozpor mezi navenek prožívaným klidem v jejich životě a mezi jejich skutečným vnitřním stavem, na jehož základě by si zasloužili něco úplně jiného.

A protože tento rozpor trvá dlouho, lidé si ho už přestali všímat. Ale to je obrovská chyba, protože veškerý vnější klid je jen zdánlivý! A to proto, že probíhající Soud nad lidmi se děje právě v jejich nitru.

Vnější klid se stal obrovským prokletím pro celé zástupy pozemských lidí, protože ho nevyužívají správně. Protože je vede jen k vnější povrchnosti a k duchovně nehybné setrvačnosti.

Jak by to mělo být správně?

Čas, který je člověku dán jako období klidu, je darem pro ducha, aby se mohl sám ze sebe probudit k radosti a vděčnosti za příznivé období, které mu je Světlem poskytnuto. Člověk se má snažit o co největší duchovní rozmach právě v době, kdy jej hvězdy podporují a poskytují mu pozemský klid. Měl by se v radostné vděčnosti plně vložit do všech okamžiků, které smí prožívat. Měl by se snažit probudit k duchovnímu životu, k živému cítění a k vnímání hlasu svého svědomí. Pozemské podmínky, ve kterých se nachází, je třeba vnímat jako ten největší dar pro duchovní vzestup, ať už jsou jakékoli.

Ale žel, klid prožívaný na Zemi vede převážně k ukolébání duchovní bdělosti. Přináší strnulost a setrvačnost ve většině opakovaných zvyklostí. Čas na Zemi, který je klidný, vede ve většině případů jen ke spánku ducha. Výsledek na druhém světě pak ukáže pravdu o tom, co všechno člověk promeškal.

Náš duch to všechno čas od času tuší i během pozemského života, a proto nás to v našem nitru vybízí skrze svědomí k probuzení. Je to chvíle, kdy náš duch bojuje o záchranu svého bytí, aniž by si člověk samotný ve fyzickém záhalu svého těla byl vůbec schopen uvědomit tyto vážné skutečnosti.

Mnozí lidé si přejí žít klidný život. Dokonce i za to prosí Stvořitele. Prosí o Jeho pomoc a ochranu, avšak skutečně duchovně pohnout ve svém životě se nechtějí. A proto pomoc a ochrana, o které prosí, k nim nyní v Soudu přijdou, ale úplně jinak, než čekají. Přijdou pro jejich duchovní nitro a ne pro jejich pozemské tělo a pozemské podmínky.

Pomoc a ochrana přijdou jako prudký pohyb, který vtrhne do jejich života. Je to jiný druh pomoci, než lidé očekávají. Je to pravá pomoc, směřující k probuzení a povzbuzení ducha. Namísto očekávaného pokračujícího klidu přijde nejvyšší pohyb v podobě bouře. A tato bouře rozbije to, co překáží vnitřnímu rozvoji ducha.

Je-li člověk duchovně živý, příliv Světla mu přinese velké povzbuzení a posilu. Bouře a ničení nastane jen tam, kde duch v člověku nenašel dostatek sil k vnějšímu ovládnutí myšlenek a těla. Tam nastoupí cesta zlomového vývoje! Jediným okamžikem se najednou změní mnohé, na co byli lidé zvyklí a stane se to minulostí. Tímto způsobem rychle zmizí rozpor mezi vnějším nezaslouženým klidem a vnitřní duchovní vlažností, protože zápas ducha se nakonec stane realitou také v pozemském bytí.

Ale bude to jen ku prospěchu, bude-li toho využito v poznání velikosti Stvořitele, který ve své všemudrosti vede ducha a dává mu jen to, co mu duchovně prospívá, i kdyby mu to paradoxně mělo pozemsky uškodit. Světlí pomocníci totiž vidí jen jediný cíl. Ten nejhodnotnější pro člověka, jaký jen může být! A to je dosažení ráje. Všechno, co prožíváme na této cestě je jen prostředkem k učení a zrání, aby duch člověka zesílil v hořící plamen.

Ať už nějaký otřes, bolest, ztráta, nemoc, nebo smrt, to vše je často jediným možným pomáhajícím prostředkem duchovních pomocníků k probuzení a k pokroku ducha. Oproti tomu jsou naprosto bezpředmětné všechny prosby lidí o pomoc a ochranu Světla v touze po pozemském klidu a pohodlí. Čili prosby o to, co bylo dosud největším nepřítelem člověka na jeho duchovní cestě. Co ho jen uspávalo a nevedlo ho k nejvyšší duchovní a citové živosti.

Požehnání ze Světla, které v současnosti proudí k Zemi, má být plně využito k radostnému světlému tvoření a ke spolupráci s druhými lidmi. Jen za takových podmínek se nám bude i pozemsky dařit. Kde však člověk toho není schopen, vtrhne do jeho života něco, co rozbije jeho pozemský klid, doprovázený duchovním spánkem.

A člověk by mě být za to vděčný, protože to k němu přichází ze Světla za účelem jeho duchovního probuzení a povzbuzení. Je to ten nejcennější dar, jakého se nám může dostat, protože nám to může přinést duchovní záchranu, spočívající ve stále silnější a intenzivnější citové vnímavosti vůči všemu, co nás ještě čeká na naší vážně nastoupené cestě k duchovním výšinám.

ve spolupráci s https://smeromkzivotu.blogspot.com/