O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Říše hutných obrů 1

Publikováno 05.01.2018 v 18:25 v kategorii Nezařazené, přečteno: 35x

Další příběh ze života a působení připravovatele cesty Hjalfdara v předhistorické době: … Hjalfdar slyšel hlas za hlasem. Celé dny i noci tento vnitřní hlas v něm často duníval jako mocný hlas hromu a jako tón zvonů.
"Stále více šíří se hutnost nad hmotností. Lidský duch dneška je jiný než lidský duch pozdějších dob. Ve vzdálenosti od Božího světla je takové ochlazení a zhutnění, jaké potřebuje překonat lidský duch ke svému vývoji. Může jej radostně naplniti, pokud věrně a stále pohlíží vzhůru. Ty jsi kotva ve Světle, táhni lidstvo vzhůru v lásce zpět k původu! Nyní budeš rozšiřovat zprávu o Světle u hutných!"

Hjalfdar nevěděl, co je míněno těmito hutnými, nebyl však zvyklý jinak, než poddati se svému vedení. Jasně a vědomě, bděle a pln vůle kráčel cestou.

A jeho lid jej následoval. Nepozorovaně měnil se vzduch. Náhle však zaletěl sem vlhký vítr z jihu a oni viděli mlžné pruhy, které byly znamením vlhčího ovzduší. Také sluneční paprsky dopadaly na písek změněnou silou, vrhaly jiné, matnější barvy a mraky přinášely temnější stíny. Také lesk oblohy přešel v sytější modř, která nebyla již tak naplněna pichlavou suchostí paprsků. Hjalfdar si oddechl. Zásoby vody byly vyčerpány a on věděl, že jeho prosba vede ho ke svěžímu prameni. S pramenem, který osvěží tělo, sešle jim Všemohoucí Otec také čistou vodu svého Ducha. A náhle Hjalfdar věděl: doba, kdy Všemohoucí Otec pošle pozemské zákony, teprve přijde. Zatím ještě ležela v budoucnosti. Nyní měl se státi lidský duch nejprve svobodným a samostatným a naučit se plně používat posvátných účinků sil.

Na východě se objevily pahorky. Modrošedé a těžké. Jaké to byly horniny? Chvílemi se leskly jako temný kov, pak byly opět vlhké jako uhlí nebo břidlice, ale jako všechny horniny v tomto vývojovém stádiu země byly drolivé, vrstevnaté a porézní.

Černí ptáci kroužili v dáli nad pahorky a při svých obrovských rozměrech vyhlíželi chmurně. Když je Ur-Ar viděl, rozzářil se jeho zrak. Celý jeho kmen měl radost. Ur-Ar velikými skoky běžel do čela prvního průvodu. Ve své horlivosti musel ukázat Hjalfdarovi tyto ptáky:

"Musíme je zabít našimi praky! Jsou to masožraví ptáci, kteří ohrožují naše zvířata a děti," pravil Ur-Ar.

Hjalfdar však položil svou ruku na rámě Ur-Arovo a klidně na něho pohlédl:

"Uděláme si z nich přátele, neboť dosud nás nenapadli. Žádné z jejich jemnohmotných přání sem neproniklo. Jsou syti a zaměstnáni a patrně neškodní. Kdybychom je chtěli zabít, prohřešili bychom se proti zákonům, které nám dovolují boj jen při nutné obraně a hladu.

Dávej pozor na svá vlákna, která navazuješ se silami přírody a nemysli na zabíjení. Tak, jak myslíš a jednáš, Ur-Are, tak budou vbrzku jednat tvoji soukmenovci. Budou-li vidět lehké uvolnění v jednání svého vůdce, tu budou se spřádat tvořivé myšlenky kolem něho a kolem stejnorodosti jeho chtění. Dovedeš to zodpovědět? Uvaž, že jsem ti mnoho dal, a proto také mnoho od tebe požaduji!"

Jako zahanbené dítě stál velký muž se skloněnou hlavou před Hjalfdarem.

"Já vím, pane, že jsi nám ukázal zákony. Smíme je prožívat na sobě a u svých druhů. Ty jsi nám vzorem, jak máme snášeti zodpovědnost, a chceš udělat z Armánů světlé Asy. Pane, ale my nejsme z kmene světlých Asů!"

"Ur-Are, uvaž, co jsem ti říkal o duchovních zárodcích: Všemohoucí dal každému lidskému duchu tentýž zárodek. Jestliže ho rozdmýcháš v planoucí oheň, pak budeš takový, jako světlí Asové. Všechno leží v tobě a všechno záleží na tobě!"

Varovně vystupovaly z temných roklí a skalisek stíny bytostí a kynuly jim. Bílá postava se šedivým závojem stanula vysoko vztyčená, lehká a průhledná jako mlha před Hjalfdarovým okem. Byl to bytostný strážce.

"Nechoďte dále!"

S rachotem řítily se balvany značných rozměrů po úbočí skal.

"To jsou hutní, kteří brání svou říši. Střezte se před jejich silou! Jsou to obři v krvi a mase!"

Hjalfdar vyslovil slovo, které zaneslo v silných záchvěvech zvuk všech samohlásek do sítě stvoření. Nastal klid a bezdeché ticho. Žádné zvíře a žádný člověk z velikého průvodu nevydal hlásku.

Jak otevřeni byli tito lidé silám zákonů, jimž se s důvěrou odevzdali. Shromažďovali síly k obraně a přitahovali také pomocníky.

Náhle byl vzduch plný napětí. Jako shromaždiště mohutné elektřiny běžely tyto proudy vzduchem. Malé, lesklé plaménky a dunivé výboje bylo možno pozorovati na různých místech.

Mraky se shlukovaly. Mlžní bojovali proti hutným. Nad skalisky objevily se náhle obrovité, hřmotné postavy. Válely hromady velikých kamenů do roklí.

Bytostná síla obrů řídila však dopadající kameny. Jakmile unikly pěsti hutných, neměly již žádné moci nad svými hrubohmotnými záchvěvy.

Hutní ochromeni hrůzou pohlíželi s údivem dolů: dav jim podobných lidí, avšak jasnějších a ne tak velikých, vyvstal pojednou nablízku. Byl to jiný lid!

Neartikulované zvláštní mumlání bylo řečí těchto hutných.

Břeskné zavolání Hjalfdarova rohu je rozechvělo. Tento zvuk byl jim novým. Jejich tuří rohy zněly proti tomu jako řev rozzuřeného býka.

Bílá roucha, lesknoucí se hroty kopí a ozdobné předměty, pestré, vlající pokrývky zvířat, to všechno vábilo jejich zraky. Drželi své široké, kloubnaté ruce před malýma očima, černýma jako uhlíky. Ohromné, opicím podobné hlavy se širokými čelistmi a zploštělými nosy vzhlížely zvědavě, žádostivě a krvežíznivě.

Dole však stál národ světlých a v jeho popředí Hjalfdar s vlajícím šátkem. Házené kameny padaly s rachotem, jsouce trvale odchylovány ze své dráhy do propasti silou vzdušného proudu.

Po nějaké době přiletěli z dáli mohutní draci. V letu chytali obrovité lidi a vrhali je dolů. Obři zahnali draky do houfů, obklíčili je a hnali je zpět na východ, odkud přiletěli. Hjalfdar tu stál zářivě ve světlé pomoci Páně.

"Ó, vy všichni pomocníci, děkuji vám, že smíme společně sloužit před trůnem Nejvyššího! To budiž mou prosbou v každý čas. Vy mohutní a věrní, jak vám mám odplatit?"

Malý počet obrovských lidí zůstal naživu. Leželi rozechvěni, nejsouce schopni řeči, u nohou cizinců, kteří tak náhle dobyli jejich říši.

Hjalfdar se jich ujal. Jeho ruka spočinula na jejich ranách a oni pocítili úlevu. Plakali jako bezmocné děti. Ženy přinesly balzám, byliny a obvazy a muži obvázali jejich rány.

Vesele smály se jejich široké tváře a jiskřila se jejich malá očka, když nádherné víno dotklo se jejich silných rtů:

"Pane, ty jsi dobrotivý," bylo první, co řekli. Ač jejich řeč zněla divoce, drsně a neobratně, přece jí Ur-Ar rozuměl.

Hjalfdar také věděl, co chtěli říci. Rozuměl řeči všech tvorů, neboť se zachvíval ve vůli Světla.

S podivuhodnou rychlostí se hutní zotavili a narovnávali se, sedíce ještě na zemi. Převyšovali Hjalfdara i Ur-Ara velmi značně výškou i mohutností svých těl. Jejich druh zdál se ovšem míti v sobě lidsky duchovní, avšak silně bylo zdůrazněno také bytostné. Byli úplně jiní než lidé. Mohutní, divokého vzrůstu a plni útočnosti. Jejich oči měly bdělý a téměř číhavý lesk, který mohl býti hrůzný pro zvíře i pro člověka, který by v sobě neměl vědomého, vše převyšujícího ducha, jímž by dovedl řídit svůj rozum.

Proto byl Hjalfdar se svými pomocníky těmi jedinými, kdo mohli tyto obry v pozemské schránce také ovládnout. Jako se všechno podařilo v síle ducha, který dovedl využívat Božské síly, tak se to podařilo přirozeně Hjalfdarovi a jeho lidu.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?