O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Ríše hutných obru 2

Publikováno 11.01.2018 v 19:16 v kategorii Nezařazené, přečteno: 51x

Co by snad bez Hjalfdara nemohli dokázat, toho dosahovali nyní věrnou odevzdaností své vlastní osobnosti. A v tom byl okamžik působení pro veškerý lidský rod! Beze slov byly vykonány krátkým, téměř jen tušeným pohnutím vůle veliké činy, které se duchovně a jemnohmotně projevily tak silně, že pozemsky jako své poslední výběžky musely přinést poslední důkazy ve vhodném projevu.
"Vzpomínáte si ještě, jak jsme v pralese vysvobodili duchovní zárodky lesních lidí? Víte ještě, co jsem vám tehdy říkal?"

Znali to všichni, i mládež, neboť písmem a řečí jim bylo vše zprostředkováno. Jen málo jich bylo přítomno události samotné.

"Nyní jste to směli i vy mladší prožít, neboť se jedná opět o duchovní zárodky. Tyto však, kteří byli v boji, jejž sami chtěli, povedeme dále, neboť jsou toho hodni. Tento druh nemá být ve hmotě zničen, neboť věrně uchoval zárodek ducha."

Z Hjalfdara mluvil jiný hlas. Všichni to slyšeli a cítili, dokonce i hutní, kteří mu nerozuměli. Hluboce skláněli se k zemi.

Nejbližší kolem Hjalfdara viděli světlou Holubici, která v oslepujícím proudu života zahalila Hjalfdarovu postavu do bílého světla. Posvátná slavnostní nálada rozšířila se nade všemi lidmi.

Boží dech vanul tiše a slavnostně nad osamělou divokou zemí.

"Zaveďte mne nyní nahoru do své říše mezi šedavě černé, lesknoucí se skály!" pravil Hjaldfdar, který první přerušil mlčení.

Nechal jít vpředu tři obrovské vůdce, a pak kráčel za nimi se svým lidem. Nikdo nezůstal zpět.

Dole se však snesli černí ptáci na mrtvoly v hromadách černého kamení a chopili se své kořisti. Nikdo se na ně neohlížel, ani hutní. Zdálo se, jako by tito všichni klesli v zapomnění, a s nimi i pustá poušť, kterou Hjalfdar prošel.

Cesta vinula se úzkou roklí nahoru. Zdálo se, jako by jakási zeď dělila zde kráčející od nového světa.

Šedivě černé hřbety pahorků ztrácely se v nedohledné dálce na jihovýchod. Z balvanů vytvořily se divoké skupiny, kterými šuměla řeka, vytvořená z mnoha malých praménků, jež nahoře prýštily.

Jakou radost měli poutníci z hojné a čisté vody. Její šum působil tak blahodárně a vlhký vzduch přinášel příjemné vydechnutí. Dole leskly se šťavnaté lučiny v zářících slunečních paprscích.

"Ur-Are, tam jest nová země!"

Plni horlivosti snažili se však hutní ukázat jim říši svých propastí. Hjalfdar kráčel rád za nimi se svými starými věrnými, zatím co Ur-Ar připravoval ležení.

K svému údivu zjistili, že hutní byli obyvatelé jeskyň, jsouce v úzkém spojení s bytostmi země a kamenů. Mohutný, i samému Hjalfdarovi ještě nový život ukazoval se zde ve vrstvě země, složené z úplně nových nerostů, což Hjalfdara velmi zajímalo.

Viděl pracovat bytostné a viděl, jak se snažili, aby byli lidem nápomocni. Viděl také, jak tito hutní byli spojeni se silou své nerostné země téměř organicky jako děti této půdy.

Zdálo se, jako by se před Hjalfdarovým udiveným zrakem otevřela úplně nová země.

Zlomkovité horniny kovově třpytivých barev zhutňovaly se směrem dolů a byly tvrdší a pevnější. Chodby, které silné ruce hutných provrtaly pomocí těžkých mlatů, rozšiřovaly se směrem dolů stále víc a více. Na stěnách chodeb bylo viděti krásně se lesknoucí žíly, které byly radostí a pýchou hutných.

Tito měli kupodivu tři oči. Oko, které měli nad kořenem nosu mezi obočím, zářilo v temnotách skalních jeskyň, zatím co obě ostatní se zavírala, jakmile hutní vešli pod povrch země. Oko pak zářilo zelenavě lesklým světlem. Bylo jako veliké oko ryby a propůjčovalo těmto zvláštním tvorům různé schopnosti. Lidé neviděli dosud nic podobného a velmi je to odcizilo. Konos, nejstarší ze tří hutných, chtěl jim býti nejblíže a snažil se o vzájemné porozumění. Obracel se s úctou a plachostí, přesto však pln hrdosti k Hjalfdarovi a prováděl ho jako král svou říší.

Byly to souvislé jeskyně a chodby. Zvláštní vzduch velmi ztěžoval dýchání, ačkoliv bylo pečováno o přívod vzduchu a jeskyně ležely vysoko.

Po nějakém pohodlí nebylo ani stopy. Nebylo tu ani lavic ani lůžek. Právě tak nebyl tu žádný krb, nýbrž jen kotel v zemi, ve kterém hořely celé kmeny. Nad ohněm visel veliký kotel z pevného kovu.

Hjalfdar viděl, že toto byla největší vymoženost těchto podivných tvorů. Ukázal na kotel a Konos vyprávěl drsnými zvuky dlouhý příběh, přičemž posunky a veliká živost působily na Hjalfdarovu bdělou vnímavost tak živě, že lehce porozuměl.

Z pohybů a zvuků, jež Konos vydával, vyvinul se živý shon, který Hjalfdar mohl pozorovat. Zdálo se, jako by hrubohmotná skála jeskyně oživla, když tu a tam vystupovaly malé i velké tváře bytostných pomocníků. Všichni se smáli na Hjalfdara, který jim přinesl tolik svěžesti a jasu do jeskyně. Vesele pobíhali kolem a kameny byly jimi stále více oživovány.

"Jsme zaměstnáni velikou výstavbou," říkali. "Zdobíme zemi stále novým, nikdy nekončícím bohatstvím. Zde jsou zárodky, které vyzrají teprve pro pozdější pokolení, zchladnou a ztvrdnou nebo srostou do nové formy, a budou objeveny v úplně jiných krajinách této Země. Dlouhá bude se zdát tato doba vám lidem, neboť mezitím budete častěji putovat v jiných úrovních.

A když se vaši duchové opět vrátí, nebudete již nic věděti o tom, co bylo a budete muset opět prožívat vše znovu. Země bude jiná než dnes. Nebude míti žádných trojokých a žádných jednookých tvorů na svém povrchu, avšak jejich jemnohmotné útvary budou ještě bydlet v mnohých jeskyních a jejich síly budou ještě působit pomocí lidí, kteří se budou nazývat obry a vykonají veliké dobrodružné činy. Jejich oči nebudou však již tak jasné, aby mohly rozeznat skutečně světlé od světlých pomocníků a mlžných, neboť vznešených světlých, které my známe a kterým sloužíte i vy, nebudou již znát.

Vy můžete pomoci v mnohém a vytvořiti vzory, vy, mužové z domova světlých Asů, a přinésti tak duchu bdělost a vzestup. Proto je s vámi požehnání, kamkoliv jdete. Vy jste také opravdovými přáteli malých i velkých pomocníků, jste s námi spojeni jako stupně k uctívající službě. Máme vás rádi!

Pro tyto vrstvy jsme tu jako spojující a vytvářející a budeme se dále vyvíjet ve spojení a přetváření s druhem připoutaných. My jsme připravující budovatelé velikých pokladů ve hmotě, kterých má člověk jednou jako pán hmotnosti oceňovat, dobývat, využít a spravovat. Jeho nejvyšší snahou má býti, aby to dělal v čistotě."

Tak hovořily nekonečně mnohotvárné bytosti, které pečovaly o nejjemnější atomy v klíně probouzející se, zrající a upevňující se matky země.

"Odkud máte oheň?" ptal se Hjalfdar obra Konose, když stanuli nad žhnoucím zemním kotlem.

"Bylo to kdysi, když naši otcové bydleli ještě v hoře, když letěla vysoká vlna bouře nad zemí. Bouře poslala nám záplavu, která zalila horu, takže po staletí vyčnívaly z vod jen zubaté hřebeny.

V nitru hory, ve které se zahrabali naši staří, bylo ohnivé jezero. Do něho přitékalo z hlubin, ve kterých pátrat zakazovali jasní bytostní, sedmery ohnivé prameny a v těchto pramenech byly jemné, lesklé částečky, které nyní vidíte v našich jeskyních.

Tak nám to vyprávěli staří. Je povinností a posvátným právem pečovati o oheň, jak nám to Erda přísně nařídila. Mnohý z těch, kteří žili před mnohými staletími, je z věrnosti k ohni zahrabán v řítících se vrstvách.

My jsme věrný rod a sloužíme matce zemi a ohni a budeme v ní žít a hynout po všechny časy."

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?