O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Ríše hutných obru 3

Publikováno 18.01.2018 v 18:09 v kategorii Nezařazené, přečteno: 55x

Jako na potvrzení toho, co bylo řečeno, bylo slyšet z hlubin tiché chvění a dunění, hučení a sykot a z trhlin v zemi vystupovaly páry. Hjalfdar zjistil, že to byly tyto výpary země, které zanechávaly podivně tísnivý zápach v jeskyních. Byly to výpary síry a kovů.
"To je Amon, zářící a tekoucí, který vysílá své výpary vzhůru, aby ozdobil lesklými kapkami naše jeskyně," pravil Konos hrdě a šťastně s úsměvem poučovatele.

Hjalfdara to však odpuzovalo. Jaká byla to hnutí mysli v tomto hutném, který dělal, jako by byl hrdý na dary Světla. Cítil, že by bylo přece jen dobré uvolnit zárodek ducha z této vývojové formy, která již odumírala. Nechtěl však v tomto případě zabíjet.

Cosi podivného objevovalo se v hlubinách šedočerné horniny, která patřila k jiné veliké epoše vývoje a nyní zdála se spáti. Hjalfdar i jeho průvodci by se byli domnívali, že spí, kdyby nebyli vedeni třemi nejvyššími vůdci hutných, kteří zdáli se trochu převyšovat své vlastní soukmenovce.

Hjalfdar se divil, jak se podzemní jeskyně náhle rozšiřuje a rozrůstá v malé město. Nebylo tu však ani pomyšlení na pohodlí jakéhokoliv druhu. Také tu nebylo žádného osvětlení, neboť hutní pomocí svých očí na čele pronikali temnoty. Toto oko zářilo jako oko kočičí.

Hjalfdar musel myslet na jednooké zvíře, které viděl kdysi viset na stromě jako list. Přece však tato odrůda podobná lidem měla v sobě cosi cizího a překvapujícího. Stanul tu tváří v tvář bytosti, která sice byla lidským duchem, avšak převážně zdála se vyrůstat v bytostném. Mocně pracoval Hjalfdarův duch. Hutní to cítili. Oni, divocí a nespoutaní, kteří neuznávali žádnou sílu než vlastní, byli poslušní a krotcí jako domácí zvířata. Přitom je to silně přitahovalo k těmto zářícím lidem a jejich duchovnímu působení.

"Otevřeli jste nám nový svět," pravil k nim Hjalfdar. "Tápavě musíme se pohybovat ve vaší podivné říši, chápat váš druh a snažit se s vámi dorozumět."

"Také vy ukazujete nám nový život. Září v vás a nutí nás mocně do trvající touhy. Vy máte zářící světlo nebes v sobě a toho my nemáme."

Radostně zjistil Hjalfdar, že tito hutní přece jen touží po Světle a že jejich duchové v hlubinách hutnosti cítí tíhu temnoty a naštěstí pociťují ji bolestně.

"Půjdete-li za námi do našeho ležení, dozvíte se více. Musíme vás vésti opatrně a ostatní na vás teprve připravit."

"Kde jsou vaše ženy?" tázal se jeden z Hjalfdarových druhů Konose.

Ten mu však nerozuměl. Hjalfdarovi lidé pohlédli na sebe. Tento obr nevěděl, co jsou ženy!

Byl jakýmsi druhem dvojitého pohlaví, což však lidé nemohli zjistit. Navenek budil dojem velmi silného, vysokého a dobře urostlého muže.

Hjalfdar pojednou naléhal, aby se navrátili na světlo. Vydechl s ulehčením, když nad sebou opět spatřil smějící se modré nebe.

Hjalfdar slíbil, že příštího dne přijde opět, a radil Konosovi, aby připravil svůj lid. Potom pozval tři obry, aby šli s nimi do nově zřízeného ležení. Tito přikývli velmi spokojeně, že se nemusí ještě rozloučit, a kráčeli nyní skromně za Hjalfdarovými muži jako jejich hosté.

Zdálo se, jako by měli určitá pravidla a formy ve vzájemném styku. Třebaže vykonávali všechno s vnitřním mumláním, nebylo z něj poznat, je-li jejich jednání mravem nebo zlým návykem.

"Nepostaráte se o své mrtvé soukmenovce?" tázal se jeden z Hjalfdarových mužů po cestě. "Leží ještě dole na druhé straně údolí."

"To již dávno obstarali černí ptáci," byla klidná, samozřejmá odpověď.

Nebylo v tom žaloby, ba ani nejmenšího politování nad ztrátou druhů, ani poznámky nad náhlým vpádem draků. Zdáli se býti tupě navyklí pro ně nepochopitelným zásahům přírodních sil a mocí do jejich života.

Na širé rovině prostíraly se řady světlých stanů. V dáli bylo viděti nekonečné prostory sluncem ozářených zelených lučin a jiskřící se vody potůčků. Jemná mlha zahalovala horské terasy, které v podivných, stupňovitých formách s hlubokými, modravými zářezy a stíny rozkládaly se v polokruhu na východ a na jih.

Obr Konos napřáhl ruku.

"Tam jdou cesty našich myšlenek, tam bydlí také lidé nám podobní, jejichž čelní oko je však zarostlé. Pohlédnete-li na naše ve světle slunce, tu se zdá býti jen malou, téměř zarostlou štěrbinou.

Tito lidé nežijí pod zemí, nýbrž v jeskyňovitých stavbách na okrajích horských stupňů. Světlo slunce uzavřelo noční oko, které pak nepoužíváním zarostlo.

Oni mají však přesto způsob vidění, který nemá nic společného s vnějším otevřením oka. Časem nás navštěvují, protože mohou opustit své tělo jako hliněný nebo kovový kotel a vystoupit z něho jako pára.

Vyprávějí nám o své zemi a o vědění, o světlém příchozím, kterého nazývají Synem nebes.

Jsou tam zvířata, která jako létající lvi, kočky a krokodýlové poletují vzduchem a vydechují ohnivé výpary, které hoří jako jed, kamkoliv padnou. Tato zvířata spalují byliny a stromy svým dechem. Proto krajina, od které se nemohou odtrhnout, poněvadž jsou na ni vázáni svým připoutáním na přírodní stupeň, je úplně holá a chudá."

Za obrova vyprávění přišli poutníci blíže ke stanům. Znamení rohu oznámilo jejich příchod a světlí Asové tak jako Armáni vyšli, aby přivítali Hjalfdara.

Kráčel jejich řadami, zdravil je a všem kynul, zatím co jeho oř cválal k němu veselými skoky. Jeho průvodci se třemi hosty následovali za ním.

Hjalfdarovi mužové se divili, když spatřili, jak mohutní divoši přišli rychle do styku s jejich druhy. Znali ovšem dobře, jak Hjalfdar nacházel cestu ke všem tvorům, kteří se vlastní vůlí nestavěli proti Světlu.

Tito zprvu tak nepřístupní stali se důvěřivými, prostými jako děti a připoutali se ke světlým.

"Hjalfdar učiní možným všechno, co je dovoleno vůlí Boží!"

To viděli opět zřetelně. Stále rychleji se mu dařilo, co si celou duší přál. Zdálo se, jako by vůle k naplnění hnala všechno ohromnou rychlostí k zformování ve viditelný projev ve hmotě. -

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?