Solidarita - základ pro zlepšení celospolečenského ovzduší

Hned na samém začátku, má-li se zde hovořit o pevném opěrném základu zmíněného duchovního i hmotného vzestupu lidské společnosti, si však musíme upřesnit, co skutečně ona solidarita znamená. Pravá solidarita - pravé porozumění pro potřeby druhých musí být součástí přímého niterného prožívání jedince. Musí být tedy prožívaným účastenstvím, soucítěním s druhými v každodenním setkávání s konkrétními lidmi i s jejich životními situacemi.

Jedině takováto solidarita umožňuje přímé účastenství na potřebách druhých lidí, a tím i jakékoliv hledání pomáhajících východisek z konkrétních situací může být potom pravým přínosem pro všechny zúčastněné, může být tedy nejen posilou pro člověka potřebujícího pomoc, ale současně také minimálně na niterné rovině je prožitek solidární pomoci duchovní posilou a občerstvením i pro člověka, jenž pomoc poskytuje. Účinné poskytnutí pomoci druhému, byť se třeba jedná o pomoc toho nejmenšího druhu, je základem pro společné prožití záchvěvu harmonie. Harmonie je pojem, který i zde na Zemi má vysoký duchovní obsah a tím i vysoký energetický náboj.

Tento pozitivní náboj je nesmírně občerstvujícím a obohacujícím! Jak jsme již psali v předchozích kapitolách, pojem harmonie v sobě správně slučuje naplnění spravedlivé pomoci a čisté soucitné radosti v duchovním rozměru člověka. Tím přináší současně možnost prožití pochopení smysluplnosti lidského života, neboť touha po prožívání harmonie je nedílnou součástí našeho lidského duchovního nitra.

Zmiňujeme-li zde spravedlnost, pak v souvislosti s pojmem solidarita zde samozřejmě v žádném případě nemyslíme spravedlnost sociálního typu, která je vystavěna na nezdravém základě pomyslné pozemské - lidské rovnosti. Lidé na Zemi nikdy nebudou sobě rovnými, neboť každý člověk, jakožto zcela osobitá duchovní individualita, potřebuje ke svému vnitřnímu růstu přesně ty podmínky, ve kterých se nachází. To však neznamená, že i mezi jednotlivými společenskými vrstvami nemůže panovat solidarita. Právě naopak! Nalezení této mezitřídní - kastovní solidarity je nutnou součástí pro vytvoření jistých a pevných základů pro růst celé společnosti. Přímá osobní a tedy neanonymní solidarita je pro jakýkoliv společenský posun kupředu oním pomyslným nutným olejem, působícím v celkovém soustrojí třídní či kastovní společnosti.

Přímá solidarita nebude také hledat vždy pomoc jen ve smyslu toho, že ti majetnější musí nutně něco dát ze svého majetku méně majetným!

Takový postup má být postupem jen ve zcela individuálních, ojedinělých situacích. Pravá solidarita, má-li být skutečně účinnou, musí se projevovat jako dlouhodobě pomáhající, to znamená hledající dlouhodobě zdravé řešení, stavící přitom na moudrosti a znalosti Zákonů Stvoření. Solidarita musí tak hledat v řešení mnoha konkrétních situací vždy nejprve Spravedlnost, to znamená, musí dbát i na nutný prvek důsledné přísnosti, který je přitom spojen se soucítěním, a to bezvýhradně pro všechny formy jednání, jakkoliv jsou tyto dnes poznamenané nejrůznějšími neduhy nedobrých návyků - zlozvyků, povrchnosti a nedůslednosti. Jedině tak může být jakákoliv pomoc skutečně učiněna spravedlivou, a tedy i v pravém slova smyslu solidární. Nad každým takovým postupem při řešení nejrozličnějších situací v životě nás i našich bližních bude pak stát ochranný vliv Zákonů Stvoření, které, jsou li respektovány, přináší do běhu lidské společnosti ozdravující soulad a harmonii, podobně, jako je tomu v celém přírodním světě či ve světě fyzikálních zákonů hmoty.

Pravá solidarita musí se stát součástí každodenního života ve společnosti. Od nejranějšího dětství musí být také k tomuto pochopení solidarity přirozenou cestou poznávání vedeny všechny děti ve státě.

Jedině pochopení pravého významu solidarity přinese také do celospolečenského ovzduší východisko z tisíců bolestných a často duševně i tělesně tragických situací, které nás dnes překvapují se stále vzrůstající intenzitou.

Správné pochopení pojmu solidarita přináší vždy spolu se soucítěním i opravdovou ochotu hledat řešení ve všech situacích. Individualismus, alibismus státních úřadů a institucí, skrývající se často za právními výklady zákonů, znevažujícími uskutečnění účinné, přitom často zcela jednoduché pomoci, právě takovéto právní alibismy jsou v současné době viditelným destrukčním ukazatelem toho, nakolik je současná společnost nesolidární, tedy neschopná skutečného soucítění s druhými. Tento stav je na stupni, který kdybychom převedli do lékařského termínu, bude vyjádřen sklonem k vědomému sebepoškozování pacienta, jenž trpí rozdvojeností sebe samého. Čas od času nachází se pacient ve stavu uvědomění si své situace v nátlaku na nesmyslnost a nebezpečnost svého jednání, to zejména tehdy, když je opravdu ohrožen na svém životě (kdy sám hledá pochopení od druhých), avšak na druhou stranu, kdykoliv se mu jen naskytne příležitost, sahá až s neukojitelnou žádostí po nástrojích způsobujících ono sebepoškozování (tím je myšleno právě ono nám často uplatňované pojetí individualismu a alibismu, tedy neochoty pomáhat druhým, a to právě v časech, kdy se nám samotným daří snad dočasně dobře).

Jedinou účinnou léčbou tohoto pacienta je komunikování s ním o stavu, ve kterém se nachází, a především pak vedení k uzdravujícímu prožitku harmonie a štěstí, jenž se dostavuje vždy, když sami účinně pomůžeme lidem, kteří pomoc potřebují. Obrazně řečeno: ovazování ran druhým lidem může být pro nás mnohdy jedinou cestou k poznání hodnoty svého vlastního zdraví. V pomoci druhým můžeme často teprve nacházet svoji vlastní cestu. Zde není myšleno ono veliké samaritánství, jež je možné nazvat trvalým ideálem solidarity, nýbrž pomáhání skrze maličkosti, jako je úsměv pro druhé, radostná nálada, pozdrav, dání přednosti a mnoho dalšího, co se nám denně nabízí jako uskutečňování dobrého myšlení na druhé lidi.

Samozřejmě je však nutné jakoukoliv tuto pomoc a dobro vykonávat s čistou touhou pomoci bližním.

Naplnění pojmu celospolečenská solidarita spočívá v tom, že každý z nás bude hledat navzdory nynějšímu stupni rozkladu lidských hodnot cestu jak pomoci, byť tím sebenepatrnějším jednáním, někomu z druhých lidí, kteří pomoc potřebují, a přitom se často neodvažují prosbu o pomoc vyslovit.

A nemysleme teď ihned na všechny postižené, na všechny sociálně slabé či nevyléčitelně nemocné. Samozřejmě, jakkoliv i oni velmi potřebují pomoci od druhých, všimli jste si, že pomoc potřebují také i mnozí ti, které denně míjíme v rodině, v zaměstnání, ti, které potkáváme, když spěcháme za zábavou a relaxací?

Prožívání solidarity se projevuje jako trvalé ovzduší harmonie, jako prožitek čisté radosti s druhými, s nimiž tak smíme svým duchem zde na Zemi poznávat smysl našeho života.

Stejně tak jako prožívání solidarity nelze státem, tedy silově nařídit, pokud právě nechceme zničit onen hodnotný prvek svobodného duchovního prožitku vlastního rozhodnutí ve vnitřní samostatné radosti, stejně tak však současně nelze projevování solidarity nikomu ničím zamezit. Jediný pohled, jediný přátelský stisk ruky, pravé slovo vyřčené v pravou chvíli, to vše jsou velmi cenné pomoci, náležící k našemu chápání potřeb druhých lidí, to jsou pomoci, které, ač si to mnohdy neuvědomujeme, mohou zabránit tisícerým kolizím mezilidských vztahů, které se pak šíří s dominovým efektem celou společností.

Bez pochopení obsahu pojmu solidarita, zejména pak dokud se nestane jeho obsah trvalou součástí našeho každodenního jednání, nezačne se ani měnit celkový stav společnosti k lepšímu. Pomáhání druhým je v Zákonech Stvoření vždy a jedině pomocí sobě samému. Blaze všem, kteří tento Zákon Stvoření pochopili a podle něho žijí!

Hovořte o něm s druhými lidmi, neboť cesta k lepšímu životu na Zemi vede jedině skrze poznání, pochopení a naplňování tohoto Božího Zákona.