O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Souznění s přírodou přináší člověku požehnání

Publikováno 13.07.2017 v 18:08 v kategorii Nezařazené, přečteno: 35x

Jestliže se jednou člověk začne zabývat světem přírody a Zákony, které přírodní svět řídí a udržují v pohybu, aby tento neztratil na energii ve svém trvalém vývoji, pak velmi rychle také takto věci do hloubky zkoumající člověk začne poznávat, jak velmi se právě dnešní svět lidí vzdálil od zdravých a posilujících rytmů a záchvěvů proudících přírodou. Ba co více, zjistí také, že právě člověk to je, který způsobuje svým počínáním i v samotné přírodě stále častěji záchvěvy neharmonie a váznutí energií tím, jak se na mnoha místech snaží svéhlavě obracet svou rozumovou vůlí původní zdravé proudy proti jejich směru.
Na mnoha místech je Země působením člověka poznamenána již tak, že všechno malé bytostné, jež mohlo, stáhlo se již stranou a ti poslední bytostní služebníci, kteří doposud ještě setrvávali na svých místech, snaží se co nejrychleji vyvázat a prchnout z takovýchto míst. Ano, tak jako veškerá zvěř a rostlinstvo stahuje se a utíká před neurvalým způsobem počínání lidského bezohledného ničitele, tak také i všichni malí bytostní, pozorovatelní v jemnějším odstínění hmotných záhalů, útrpně snáší zásahy člověka v přírodním světě jako tyranství, jako slepé ničení všeho toho, co oni právem mají vést a rozvíjet.

Vztah, jaký panuje dnes ze strany člověka vůči světu přírody, lze nazvat stavem blížícím se postupující vše ničící armádě, která vše nehodící se, vše, co po vydrancování nemůže již posloužit zájmům okupanta, likviduje, zalévá tunami železobetonu, který přerušuje všechna jemná záření, odděluje provázané proudy sil přírody, zcela mění jejich směr, a tím způsobuje jen zmatek, z něhož vyrůstá znásobené ohrožení všeho živého, namísto původního osvěžujícího a ozdravujícího požehnání.

Člověk, jenž zcela již znecitlivěl vůči vnímání všeho jemnějšího ve světě, jež se nalézá všude okolo něho, snaží se ze všech sil všemi dostupnými mechanizmy a technologiemi vybudovat z hmoty svět, který odpovídá jeho zúženým představám, představám naplněným všemi možnými žádostmi, všemi nejrozličnějšími přáními, jen to, co postrádá, je skutečná velikost a moudrost lidského ducha. Moudrost lidského ducha, který spolupracuje se silami přírody, spolupracuje se všemi bytostnými služebníky v respektu vůči jejich viditelné a důležité práci. To vše nyní chybí téměř všude, kde pozemský člověk na Zemi působí a pracuje. Chybí zde především vědění toho, že smysl lidského života zde na Zemi má zcela jiný rozměr, než se mu snaží vtisknout dosavadní myšlenkově zploštělá představa těch, kteří se domnívají, že život na Zemi je dobou, kdy člověk jako jedinec i jeho společnost má se snažit co nejvíce si zde užít bez ohledu na všechen ostatní život i na všechny ostatní spolubližní. Tento způsob, který je v současnosti nastoupen, je způsobem více či méně dovedně zakrývaného drancování. A to především drancování přírodního světa bez ohledu na to, jaký následek, jaké ovoce z toho následně vychází.

Ale to vše je jen jedna část toho, jak se projevuje odtržení člověka od světa přírody s jeho rytmy a prouděním energií.

To, kde se také mimo jiného velmi zásadním způsobem projevuje ono odtržení, je v každém ohledu právě tělesná schránka člověka - tělo, které je tímto odtržením poznamenáno snad ve všech směrech svého zdraví i celkové životaschopné existence. Ano, naše pozemské tělo vyšlo z rukou bytostných služebníků jakožto tělo, které nejprve bylo možné nazvat tělem čistě zvířecím, a teprve až s inkarnováním se prvních lidsky duchovních mužských představitelů, prvních "pionýrů" v hrubohmotném světě, mohlo být nazýváno tělem lidským.

Tímto vývojem je tedy pozemské tělo člověka od samého začátku svého formování podřízeno, jako i vše ostatní zde na Zemi, rytmům a záchvěvům, proudícím světem přírody. Nedbáním na tyto rytmy a záchvěvy energií pozemské tělo člověka slábne, ztrácí na své původní houževnatosti a svěžesti, a stává se tak již po několik tisíciletí viditelně choulostivějším a churavějším.

Tak v dnešní době stojí na Zemi člověk zcela vzdálen od původních potřeb životosprávy svého těla. Se svým sklonem k lenosti a hovění si v nejrozličnějších ulehčeních zbavil se dnešní člověk téměř veškerého zdravého pohybu. Zejména děti ztratily na své původní přirozené živosti. Stále postupující úmyslná nehybnost a pohodlnost způsobuje městnání všech energií v dětském ještě ne zcela vyvinutém těle, což se následně odráží v celkové nemocnosti velké části obyvatelstva. Svým sklonem k pohodlnosti, sklonem k ponocování, přejídání se vypěstovala si stávající pozemská těla lidí takový stupeň zchoulostivění, že veškeré dotírající nemoci, jakožto podporovatelé pohybu, tak jak jsme popisovali v předchozích kapitolách, musí být odkloňovány od člověka stále silnějšími nepřirozenými cestami - medikamenty a látkami syntetického, tedy přírodnímu světu nepřátelského druhu. To však současně vede k ještě většímu rozbíjení všeho ještě alespoň zčásti pracujícího proudění energií v orgánech člověka, a tím se pak zvyšuje nebezpečí úplného kolapsu kteréhokoliv z nich, který jen o něco více nese si ve svých předpokladech náchylnost k selhání.

Nedbaje na roční období, nedbaje na přílivy energií ze slunce, z měsíce i z ostatních vesmírných těles, jde většina lidí životem se svéhlavým sklonem k přejídání se, se sklonem k alkoholismu a ještě s mnohými jinými sklony, které ve výsledku jen oslabují a vysávají lidský organismus, jenž přitom většinou již právě zmíněným nedbáním na rytmy v přírodním světě stojí na zeslabených základech svého zdraví.

Dalo by se to říci i tak, že dnes více než kdy jindy stojí člověk se svým tělesným aparátem proti všemu zdravému a požehnanému proudění sil v přírodě!

Co z toho může vzejít?

Stačí se přece jen rozhlédnout! Setba vzchází nebývalou měrou! Pozemský věk lidí se sice zvyšuje, ale pohlédneme-li na to, kolik roků je člověkem využito plnocenně ke zdravému a svěžímu působení, k působení a životu bez nemocí, tedy takového druhu, že by jej bylo možné nazvat působením v souladu s přírodními silami, kolik je takových let v životě člověka?

Přitom požehnání, které plyne ze stavu otevřené a vroucí spolupráce a propojenosti se světem přírody...Přitom požehnání, které plyne ze stavu otevřené a vroucí spolupráce a propojenosti se světem přírody, je nesmírně všeobsáhlé a vede vždy přímočaře k celkovému ozdravení, jaké je možné nazvat ideálním stavem, kdy člověka nic nebolí, celé tělo slouží bez jakýchkoliv náznaků městnání energií, a tím i snadno odolává všem dotírajícím atakům nemocí - pohánějících agresorů zvnějšku.

Takové tělo je pak zcela imunní, je vybaveno dostatečnými vlastními protilátkami, vytvářejícími ochranné záření okolo člověka.

Kde je dnes takový člověk, který by svým životem prošel téměř nedotčen vnitřními i vnějšími ataky, způsobujícími běžně onemocnění?

Přitom jen takový život je možné nazvat životem ideálním, životem v souladu s původním určením Stvořitele. Spolupráce se světem přírody, přirozené souznění se všemi rytmy a záchvěvy v přírodním světě vždy směřuje k ideálu. Samozřejmě toto platí, pokud je také i duchovní úsilí člověka naladěné na cestu vedoucí ke vzestupu, cestu směřující i v duchovním směru k dosažení ideálu.

Velmi mnoho je dnešní člověk vzdálen všemu ideálnímu, všemu, co pro něho bylo a stále ještě i je předpřipraveno ze strany bytostných služebníků jako cesta vedoucí i zde v pozemských podmínkách k dosažení ideálu.

K tomuto dosažení ideálu však chybí spolu s vůlí k pohyblivosti, jak pozemského, tak i duchovního druhu, člověku všechno!

Kde se člověk neprobudí ze své vlažnosti a pohodlnosti, tam není možné hovořit o posunu směrem k popisovanému ideálu!

Žel, dnešní společnost nastínila okolo člověka mantinely, které ho drží v nepochopitelně úzkých hranicích přemýšlení tak silně, že největší část lidí žije svůj život ve vědomí toho, že nemůže na svém stávajícím stavu nic změnit. V propojení se zmíněnou pohodlností je tento způsob uvažování přímo zkázonosným, neboť v této linii přibližuje se k člověku jen malátnost, mělkost, zeslabení, až nakonec přichází úplná rezignace na jakékoliv úsilí o sebemenší změnu ve stávajícím způsobu života.

Jako ochočené zvíře, které chroupe pamlsky za to, že nevybočuje z řady, jde takový člověk nejistě vstříc dalším a dalším dnům svého malátného a duchovně téměř zcela promarněného života.

Bezcílné bloumání z místa na místo nevede nikdy k poznání moudrosti. Nepřivede to také ani člověka k tomu, aby v úsilí o své uzdravení hledal cesty ke správnému spolupracování se silami v přírodním světě.

Přitom vůle člověka chová v sobě vždy energii ke změně, má vždy dostatek sil k prolomení mantinelů, které byly mylně, nevědomě generacemi nastaveny tak, aby oslabovaly a odčerpávaly životní elán všech následných pokolení.

K využití této vnitřní síly ducha člověka postačuje přitom jediné - vnitřní opravdová touha po poznání souvislostí o životě, touha po Pravdě!

K této touze člověka vždy a za všech okolností začne ihned přitékat posilující energie, nachystaná k tomuto účelu ve Stvoření.

Veškeré pomoci duchovního i bytostně přírodního druhu jsou k takovémuto druhu touhy v člověku nachystány.

Rozhodnutí k probuzení této touhy je však vždy jen na člověku samotném! Přírodní svět je nachystán k přílivu požehnání ke člověku, avšak úsilí o spojení se s tímto požehnáním musí vynaložit ze sebe člověk sám.

Nezbývá tedy než věřit, že lidí, kteří tuto touhu v sobě probudí, bude ještě dostatek k záchraně této Země.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?