Starověký Egypt, veliká říše rozkvětu a pádu V.

Kdo mohl pozorovat něco z činnosti služebníků Stvoření, působících v přírodních silách, mohl v tento čas vidět, jak tisíce bytostných pracovaly na zkáze rozlehlých měst, ať již stojících podél Nilu či ve vzdálenějších částech říše, se stejnou dovedností a člověku nepochopitelným, důmyslným umem, s jakým tyto samé stavby byly jimi samými před několika tisíciletími stavěny. Nakonec téměř všechny stavby podlehly zkáze, která byla uskutečněna ve zpětné síle odklonění obyvatel Egypta od původní cesty, jež byla nachystána pro člověka, tedy té cesty, která byla milostivě nasměrována vzhůru k duchovnímu rozvoji a poznávání lidského ducha ve Stvoření.

Pustošivý vliv Reeova působení mezi lidmi projevil se v tomto období nejvíce ničivě na egyptské říši. Jestliže ostatní části Země byly postiženy záplavami, potopami, sesuvy skal či horských masivů, tu pak honosný a vznešený Egypt byl v celé své rozlehlosti zavalen mnohametrovými nánosy žlutavého bahna, které se snášelo spolu s deštěm z nebe k zemi po dobu více než jednoho měsíce.

Lidé byli zavaleni tímto bahnem a nebylo pro ně naděje z něho uniknout. Vše bylo naplněno nánosem těžkého tmelu, jenž pronikal vším. Veškeré části zbývajících staveb byly stále rychleji prostupovány do vysoké výšky tímto žlutooranžovým bahnem smrti.

První egyptská říše, dříve tak nádherná říše ušlechtilých staveb, které se pak již nikdy více na Zemi neobjevily, protože pro ně chyběla velikost ducha vidění stavitelů a také i síla bytostných spolupracovníků, kteří pomáhali lidem při těchto obdivuhodných stavbách, tato říše byla pohřbena hluboko pod nánosem nové hmoty, a tam, kde ještě nedávno vládl sebevědomý život obyvatel, rozprostírala se nyní vysoká vrstva zasychajícího bahna.

Člověku zcela nepochopitelné množství materie bylo přeneseno bytostnými služebníky za pomoci vzdušných proudů z jednoho místa zeměkoule na místo druhé. Tak ohromné množství, že dříve již částečně vychýlená zemská osa vychýlila se nyní ještě o něco málo více do strany.

Tím změnilo se následně i dřívější proudění vod v mořích a také i vzdušné proudy začaly si hledat nové cesty nad oceány a kontinenty.

Všechen zachovaný život na Zemi přesouval se urychleně z místa na místo, aby tu unikl novému proudění chladu a vlhka a na druhé straně rozhostilo se nad určitými částmi Země horko, naplněné vanutím vysušujících větrů.

A právě tento druh podnebí stal se trvalým v místech, kde dříve vládl život a zeleň. Vlivem sucha a eroze půdy změnil v průběhu doby na mnoha místech svůj směr také i samotný Nil. V nových zátočinách proudila jeho voda více méně po celé jeho délce stranou od původního koryta.

Nad místy původní, blahodárné egyptské říše se rozšířilo horké a suché podnebí, nesoucí v sobě trvale příslib zániku a smrti. Horkem pracující bahno vysychalo a jeho malé částečky se dostávaly do vzduchu nad krajinou. Divoké větrné bouře, panující často nad těmito místy, vždy znovu a znovu vyzvedávaly do vzduchu větší a větší vrstvy jemného písku, který se horkem a povětřím odděloval z původní vrstvy bahna. Jako žlutavé mračno prosívalo se stále větší množství písčitých zrnek vzduchem a počalo vytvářet naváté hřebeny vlnících se žlutavých dun. Tam, kde zůstal mocnější sediment bahna, stlačilo se toto do sebe a utvořilo vyschnutím zvláštní horninu, která se téměř stala skálou.

Tato hornina navždy uzamkla v sobě vše dřívější, co by mohlo vyprávět o původním lidském životě, jenž zde předtím pulsoval po dobu více než tisíce let. Jemný a horký, stále se přesouvající písek nedovoloval také, aby se zde uchytila jediná rostlina. Pokud sem dolétlo ve vzdušných proudech nějaké seménko života, tu pak palčivými paprsky slunce byla z něho vytažena spolu s vodou veškerá životní síla. Jestliže i přesto nalezlo sílu k zapuštění kořínku, pak nejbližší přesun písku zahrnul rostlinku, bojující o přežití.

Zde nemělo být na dlouhou dobu pozemského života. Taková byla podmínka, daná z výšin Stvoření jako pokyn pro všechno bytostné, které zde hospodařilo.

Jen v blízkosti toku Nilu tu i tam zachytila se semena palem, a stromy, nesoucí v sobě nejvyšší odolnost, vytvořily zde postupně na vícero místech malé háje jako osamocené ostrůvky života. Během staletí se sem do těchto míst nakonec přece jen vrátil skromný rostlinný i zvířecí život. Lidskou bytost sem však bytostní nesměli prozatím vpustit. Příliš mnoho vláken, nesoucích v sobě kletbu za selhání, přitáhlo by sem stejné duchy.

Také původní rasa obyvatel s bronzově lesklou pokožkou byla vymazána ze Země.

Pokud se zde měli znovu někdy objevit lidé, pak mělo to být ještě za velmi dlouhou dobu, a také mohli to být lidé, kteří přijdou z úplně jiné části Země.

Tak přešla celá staletí a nakonec jedno celé tisíciletí, a do země dřívějšího Nilu stále nebylo umožněno vstoupit lidskému duchu. Ve stejném rytmu přechýlilo se i tisíciletí druhé.

Teprve až když téměř uběhlo i třetí tisíciletí, nastala změna.

S rozbřeskem jednoho dne objevily se v jemném písku podél toku Nilu čerstvé stopy, které nenáležely žádnému z tamějších zvířecích obyvatel. Byly to stopy člověka, jenž přišel do země Nilu směrem od východu. Byl to člověk, který hledal půdu k hospodaření a jenž ve snaze nalézt pro sebe místo k životu hledal, kde by se zde mohl usídlit.

Byla to nevelká skupina prostých zemědělských lidí, kteří hledali své štěstí v nové, neznámé zemi. Zdálo se, že tentokráte jim bylo ze strany bytostných služebníků milostivě umožněno vstoupiti do země Egypta.