Svatojánský poklad 1

Mladík vše pozoroval a přinášelo mu to radost a pocit štěstí. Konečně, po tom dlouhém trápení. I když občas jeho myšlenky ještě zabloudily k domovu, kde se trápil nad rozchodem se svou přítelkyní Janou a nad ztrátou práce, kterou měl moc rád. Cítil se tak osamocený. Podvedl ho nejlepší přítel, kterému věřil. Ztratil kvůli němu vše, co miloval.

Ale teď již byly rány částečně zahojené a Daniel, tak se mladík jmenoval, cítil náhle volnost a svobodu. Šel, kam ho nohy nesly a srdce táhlo, a ani nepřemýšlel o tom, kudy vlastně jde.

Po delší době ho však začal tížit těžký batoh na zádech, nohy si také říkaly o odpočinek a žaludek volal po něčem k snědku. Přitáhl ho hezký háječek, který byl právě v blízkosti. Zamířil tedy k němu s tím, že si tam na chvíli odpočine.

Když vstoupil do háječku, cítil něco zvláštního. Sundal si batoh a opřel ho o nejbližší strom. Ale zatím se neposadil. Zaujala ho ta zvláštní atmosféra, se kterou se v lese snad ještě nesetkal. Šel se tedy ještě po háječku porozhlédnout.

Náhle spatřil na okraji háje pod břízou sedící dívku. Zamířil k ní a chtěl dívku oslovit, ale když se dostal do její větší blízkosti, tu jako by ho něco zadrželo. Opřel se o strom a dívku pouze pozoroval.

Seděla v hebké trávě, v ruce držela knihu a četla. Daniela hned okouzlila. Připadala mu jako víla. Měla světle zelené dlouhé šaty s drobnými kvítky a dlouhé kaštanové vlasy sahající až do pasu, sepnuté dřevěnou sponou. Danielovi připadala až neskutečná, jako z pohádky.

Po chvíli knihu zavřela a zadívala se do nebe, jako když si tam s někým povídá, ač ústa měla zavřená. Pak se zvedla a ladným pomalým krokem odcházela. Větřík ji ovíval, takže za ní šaty lehce vlály.

Danielovo srdce zaplesalo a pomyslel si: "Já snad opravdu vidím vílu."

Díval se za ní a chtěl se k ní rozeběhnout. Ale jeho ostych mu to nedovolil. Za chvíli mu zmizela z dohledu.

Sedl si tedy ke svému batohu a chtěl si konečně vyndat něco k snědku, ale stále musel myslet na tu dívku. Rozhodoval se: "Mám za ní běžet? Ale ne, to je hloupé. A co bych jí řekl? Vždyť to byla obyčejná holka, takových ještě potkám. A ba ne, nebyla obyčejná, byla zvláštní, jako víla."

Nakonec zastrčil jídlo zpět do batohu, nasadil si ho na záda a běžel směrem, kudy dívka odcházela. Za okamžik natrefil na lesní cestu, po které se vydal. Po chvíli ji v dálce spatřil. Šla po cestě a vycházela již z lesa ven.

Na okamžik se ještě zastavil a trochu zaváhal, ale pak se dal znovu do běhu.

Když byl již v blízkosti, dívka ho uslyšela a otočila se k němu. Daniel se zastavil, a když uviděl její něžné a zároveň hluboké oči, polkl na prázdno. Pak se však přece jen osmělil a dívku oslovil:

"Ahoj, viděl jsem tě v lese, jak si tam čteš. Ty tu někde bydlíš?"

Dívka se usmála a odpověděla: "Ano tady kousek, jsem již téměř doma."

Daniel se představil a dívka pak také. Jmenovala se Anežka. Ještě spolu prohodili pár slov, ale Anežka se pak omluvila, že již musí jít, protože za chvíli s rodiči odjíždí na důležité místo.

Daniel se tedy před rozloučením ještě zeptal: "Mohli bychom se ještě někdy vidět?"

A Anežka odpověděla: "Bydlím zde v prvním domě od lesa. Ráda Vás opět uvidím. Můžete mě navštívit kdykoliv, bývám často doma, protože tam i pracuji."

Pak se oba rozloučili.

Daniel se vrátil zpět do háje, kde poprvé Anežku spatřil. Hlad ho však přešel. Stále musel myslet jen na ni.

Asi po hodině přemýšlení vzal Daniel znovu batoh na ramena a chtěl pokračovat v cestě. Dlouho se toulal po okolí, našel i několik hříbků, ale nakonec v podvečer opět skončil v krásném háječku. Tentokrát však jídlu neodolal a řádně se najedl.

Rozhodl se, že v háji i přespí. Ustlal si v měkké travičce na místě, kde si četla Anežka.

Setmělo se a Daniel usnul.

Zdál se mu zvláštní, ale moc krásný sen.

Ve svém snu opět spatřil milou Anežku. Oči jí zářily ještě více než dnes odpoledne, kdy ji poprvé uviděl. Vlastně zářila celá. V ruce držela opět tu knihu. Usmála se na Daniela a knihu mu ukazovala. Když se k ní Daniel přiblížil, spatřil knihu z blízka. Na knize byl velký zářící kříž Pravdy. Daniel knihu otevřel a jakoby do knihy vstoupil. Neocitl se však mezi písmenky, ale v nádherném světě. Příroda tam byla mnohem krásnější než na Zemi. Zdálo se mu, že tou krajinou pomalu letí. Spatřil tam také mnoho zvířat, ale i různých zvláštních bytůstek. Některé měly lesklá křídla a některé byly oděny pouze do jemných závojíčků. Tyto bytosti byly i různě velké - úplně malinkaté, jiné zase velké jako on a možná i vyšší. Byl to nádherný pestrý svět, ve kterém však nespatřil žádného člověka ani lidské obydlí.

Avšak jeho myšlenky jako kdyby to přivolaly. Za okamžik spatřil v dáli nádhernou bělostnou stavbu s krásnou upravenou zahradou. Toužil se tam podívat a tak se také stalo.

Náhle stál uprostřed té překrásné zahrady. Nějaké dvě ženy tam trhaly květiny a ukládaly je do ozdobných nádob s vodou. Vlídně se na Daniela usmály a jedna mu pokynula, ať jde dál k domu. Daniel jen kývl hlavou na pozdrav a šel tedy.

Do domu vedlo velké schodiště vypadající jako z bílého mramoru. Zábradlí bylo zdobené různými ornamenty a sochami. Zdálo se mu, že jsou snad ty sochy živé a přísně se dívají až do jeho nitra.

Na vrcholu schodiště stál vysoký muž zahalený do modrého pláště. Měl černé vlasy, dokonale upravené kratší vousy a hnědé hluboké oči, které se na Daniela dívaly přísně, ale zároveň přátelsky.

Ještě nikdy neviděl takovouto osobnost muže. Danielovi se tento muž moc líbil, ač s ním ještě nepromluvil jediné slovo.

Když vystoupal blíže k muži, pozdravil ho a představil se. Muž se na něho pousmál, přivítal ho a řekl, že na Daniela již čeká. A také se představil. Jmenoval se Alexandr. Pak pozval Daniela do domu.

Danielovi trochu vrtalo hlavou, jak je možné, že o něm ví a již na něho čeká? Pak mu ale došlo, že v tomto světě jsou zřejmě myšlenky a činy jednotné. Dál se tím již nezabýval, ale obdivoval umělecké skvosty, které v domě byly. A to zatím stáli pouze v přijímací hale.

V hale k nim přišel další muž a též se s Danielem vřele přivítal. Ten byl oděn do červeno-zlatého zdobeného roucha. Měl také černé vlasy ozdobené jemnou čelenkou s malým drahokamem. Jeho tvář byla však bez vousů, jen s mužnými ostrými rysy. Oči měl čistě modré a ostré jako břitva. Nedívaly se však zle, jen přísně. Tento muž se jmenoval Siram.

Muži odvedli Daniela do menší místnosti, ve které byl uprostřed oválný stůl. A co se týká uměleckých skvostů, byla tato místnost ještě nádhernější.

Všichni tři muži se posadili k vyřezávanému stolu. Pak Siram začal vyprávět o nejvznešenějším Pánu všech světů - o Bohu, o Jeho vyzařování do nekonečných dálav a o Jeho nezměnitelných zákonech, které jsou prostoupeny úplně vším. Kdo prý stojí v souladu s těmito zákony, ten pociťuje štěstí, ochranu a požehnání. Kdo se však staví proti těmto zákonům, třeba i jen v myšlenkách, toho srdce pláče. Každý, co zasévá, to potom také sklízí.

Dále mluvil o nadcházejícím velice významném dni. Prý se každý rok v tento okamžik rozlévá nová Boží síla do všech světů a úrovní.

V mnohých světech a úrovních je to pro všechny něco tak významného a slavnostního. Jen na Zemi o této události pramálo lidí ví. Ač bez tohoto přílivu síly by nikdo nemohl žít.

Lidé tuto sílu užívají, aniž by vůbec věděli, odkud přichází. Ba ani to mnozí nechtějí znát. V Boha nevěří, a přitom žijí jen díky jeho vyzařování.

Do Danielova nitra tato slova pronikala jako semena do přichystané půdy.

Zdálo se mu, jako kdyby o tom všem již dávno věděl, jen na to zapomněl. A tito muži mu jen očistili vzpomínky.

Pak se ho otázali, zda by chtěl vstoupit do malého chrámu v domě, kde by mohl načerpat dostatek síly pro jeho další pozemské působení.

Daniel s nadšením souhlasil.

Byl mu zapůjčen i slavnostní bělostný oděv. Daniel se v něm cítil tak zvláštně a přitom velice příjemně.

Vstoupil s oběma muži znovu do haly a ti ho pak vedli po dalším schodišti. Schodů tam bylo opravdu mnoho, ale Daniel necítil žádnou fyzickou únavu. Spíše v nitru začal cítit zvláštní úzkost. Počáteční nadšení náhle opadlo a myslí se mu honilo:

"Jsem vůbec hoden vstoupit do chrámu? Nikdy mě kostely nepřitahovaly a teď mám přijít na podobné místo? Vždyť si snad ani nezasloužím na takové místo vstoupit."

Svůj krok stále zpomaloval, až se zastavil úplně.

Alexandr ho však pobídl, aby pokračoval dále se slovy: "Jsi hoden. Smíš do chrámu vstoupit. Mysli na to, že přicházíš obdržet sílu, která však nebude pouze pro tebe. Můžeš ji skrze své působení předat ostatním lidem a bytostem. Jinak to ani nemůže být."

Po tomto povzbuzení se šlo Danielovi o něco lépe.

Došli k ohromným chrámovým dveřím, u kterých stáli dva muži jako stráže. Jeden z nich dveře do chrámu otevřel a Daniel s Alexandrem a se Siramem vstoupili dovnitř.

Takovou nádheru Daniel nikdy neviděl. Hrdlo se mu sevřelo a cítil velký tlak.

Když přišli do blízkosti nádherně ozdobeného oltáře, pocítil neuvěřitelnou pokoru, kterou také ještě nikdy necítil. Ta ho přiměla padnout na kolena.

Tu ucítil nádherné zářivé světlo, které ho celého obklopilo. Měl tak nádherný pocit, že mu i slzy štěstím a vděčností ukáply.

Bylo to něco tak nádherného, že z jeho mysli vycházela jen slova díků.

V tom se probudil. Otevřel oči a díval se do korun stromů, skrze které prosvítalo azurové nebe. Nepamatoval si již podrobnosti ze svého snu. Měl jen nádherný pocit z velkého prožitku. Jen srdce mu ještě silně tlouklo a z tváře si utřel slzu.

Všiml si, že příroda je dnes taková tichá, zahalená do zvláštní, snad sváteční atmosféry.

Daniel celé dopoledne strávil na tomto místě pohroužený do sebe, a pak se vydal zpět do civilizace na vlakové nádraží, aby odcestoval domů.

Město, ve kterém bydlel, se mu náhle zdálo tak cizí a nepěkné. Pocítil divný smutek a stesk po tom krásném, co směl prožít.

Postupně si však znovu zvykl na okolí, ale již si nepřipadal jako doma. Nedokázal se plně vrátit do svého dosavadního života.

Se svým nejlepším přítelem si před pár lety založili živnost na výrobu historických zbraní. Jeho přítel ho však podvedl, přebral mu práci i přítelkyni Janu.

Daniel byl tedy nucen vyhledat si novou práci.

A během tří dnů se mu to opravdu podařilo. Jelikož to uměl dobře i se dřevem, našel si zaměstnání v jedné truhlárně. Přijali ho okamžitě, jelikož měli velkou zakázku, kterou časově nezvládali.

Zprvu měl Daniel radost, že práci našel, ale zároveň byl trochu smutný, protože se nemohl rozjet za Anežkou. Díky té časově náročné zakázce musel pracovat i o víkendech. Přesto ji měl stále ve své mysli.

Jednou večer se rozhodl, že si zajde do bývalého bytu, ve kterém žili s Janou, pro zbytek svých věcí.

Zazvonil a Jana mu přišla otevřít. Když Daniela spatřila, měla velkou radost, že ho vidí, a radostně se na něho usmívala. Pozvala ho dál.

Daniel jí vysvětlil, z jakého důvodu přišel. Ale Jana ho začala přemlouvat, aby zůstal, že se již rozešla s jeho přítelem. Prosila, aby jí odpustil.

Před několika dny by se možná Daniel nechal přemluvit, ale dnes již viděl Janu jinak.

Na chvíli se na ni zadíval. Přišla mu již tak vzdálená, ač od jejich rozchodu neuběhly ani dva měsíce.