Svatojánský poklad 2

Anežka neměla oči namalované, ani neměla na sobě vyzývavé ozdoby a oblečení. Byla přirozená, v dlouhých šatech, které se nosí snad jen v pohádkách, a přesto mnohem krásnější než všechny ty holky z města.

Daniel se s Janou nadobro rozloučil, a i když ho ještě moc prosila, odešel.

Náhle, jako kdyby se přetrhla poslední nitka, kterou měl s touto osobou ještě spojenou. Ucítil nyní úplný pocit svobody.

Jeho toužebné myšlenky teď směřovaly stále více k Anežce.

Za pár dní dokončili v práci velkou zakázku, takže si mohl Daniel vzít alespoň tři dny volna.

Neváhal ani na okamžik, sbalil si batoh a odjel za Anežkou.

Když dorazil k domu, kde Anežka bydlela se svými rodiči, náhle ho přepadl opět ostych. Ale touha znovu Anežku spatřit, byla větší. Proto nakonec zazvonil na zvonek.

Přišel mu otevřít Anežky otec. Byl to příjemný pán.

Daniel se představil a ptal se po Anežce.

Tatínek ho zavedl do zahrady, kde to vypadalo jako v pohádce. Mezi stromy, keři a květinami vykukovaly různé sochy. Anežka seděla opět v dlouhých šatech uprostřed zahrady a před sebou měla také jednu sochu, na které pracovala.

Když uviděla Daniela, oči jí zajiskřily radostí.

Zavedla ho na venkovní terasu, kde se spolu posadili. Nalila mu čaj a pak se dali do hovoru.

Daniel se dozvěděl, že Anežka tvoří sochy a maluje obrazy. A on jí zase vyprávěl o sobě i o velkém prožitku, který měl tenkrát v háječku a který mu změnil život.

Seděli a povídali si celé odpoledne až do večera.

Když se pak Daniel chystal rozloučit a chtěl odejít přespat do lesa, přihnala se bouřka se silným deštěm. Anežka mu proto nabídla nocleh u nich doma v pokoji pro hosty. A také ho pozvala k nim na večeři.

Daniel tedy nabídku přijal.

Dům měli moc útulný. Všude bylo čisto, na stěnách visely nádherné obrazy a vonělo to tam po bylinkách.

I Anežky rodiče se Danielovi moc líbili. Její maminka měla také dlouhou sukni a tak krásné oči jako Anežka.

Všichni přisedli ke stolu, na kterém byl bělostný ubrus, uprostřed váza s květinami, zapálená svíčka a talíře s krásně vypadajícím pokrmem.

Anežka i její rodiče ještě před tím, než začali jíst, sepnuli ruce a tatínek pronesl krátkou děkovnou modlitbu. Daniel se přidal a moc se mu to líbilo. Nic podobného ještě neprožil. Cítil nádhernou vážnost, úctu a také to, že má ten dík hluboký smysl.

Po večeři si ještě všichni přátelsky popovídali. Anežky otec hovořil o velice zajímavých věcech - o Božích nezměnitelných zákonech, o lásce, čistotě, spravedlnosti a o pravém smyslu života i o přírodních bytostech, které mají na starosti celou přírodu. Daniela to velice zajímalo a měl mnoho otázek, ač mu připadalo, že vše, o čem otec mluvil, jeho nitro moc dobře zná.

V pozdních hodinách však na všechny padla únava, proto se rozhodli rozhovor ukončit a jít si lehnout.

Anežčin otec se také s Danielem domluvil, že tam bude moci zůstat ještě jeden den a jednu noc a za to tatínkovi pomůže nařezat dříví na zimu.

Pak ho Anežka odvedla do hostinského pokoje, kde mu ještě povlékala polštář a deku na spaní.

Daniel se na ni nemohl vynadívat. Měla tak ladné pohyby i při práci.

Ještě před tím, než Anežka odešla, se ho zeptala: "Víte o tom, že je zítra svatojánská noc?"

Daniel se pousmál a odpověděl: "Ano vím, to se prý otevírají poklady. Ale já jsem již poklad našel." A hluboce se zadíval na Anežku.

Anežka však sklopila oči a pak řekla: "Ba ne, ten pravý poklad jste zatím ještě nenašel."

Pak mu popřála dobrou noc a odešla.

Daniel chvíli ještě o tom pokladu musel přemýšlet, ale nakonec usnul.

Druhý den byl lehce pracovní, našly se však i chvilky na další zajímavé rozhovory.

Daniel začal přemýšlet o tom, odkud ta moudra všichni čerpají. Vše, o čem mluvili, bylo tak logické a jednoduché. A navíc viděl, že to nejsou pouze planá slova. Oni to, co říkali, také uváděli v každodenní život.

Zdálo se mu to zcela neuvěřitelné.

Po večeři se šli potom s Anežkou projít do lesa. Slunce právě zapadalo za kopec a začalo se stmívat.

Poprvé v životě si Daniel připadal jako rytíř, který má vedle sebe osobu, kterou musí chránit. Nikdy předtím se mu to s žádnou ženou nestalo. A vlastně nevěděl proč.

Dlouhou dobu šli pouze mlčky a naslouchali nočnímu lesu. Pak se však Daniel zeptal: "Jak je to tedy s tím pokladem? Vy na to skutečně věříte?"

Anežka se usmála a pak začala odpovídat: "Jak se říká - na každém šprochu pravdy trochu. Tak i v tomto případě to platí.

Víte, jak jste mi vyprávěl o tom vašem snu a zvláštním prožití v háječku, tak to byl zrovna den, kdy se do celého Stvoření vlévala nová Boží síla. Je to jako nádech, kdy se všechny světy i celá Země smí znovu nadechnout.

Já jsem zrovna odjížděla se svými rodiči na slavnostní pobožnost, abychom uctili a oslavili tyto vzácné chvíle s lidmi, kteří o této velké události také vědí. Společné prožití má totiž mnohem větší sílu.

Tuto sílu přijímají i přírodní bytosti, které se starají o přírodu.

Ale svatojánská noc je pro přírodní bytosti také důležitá. Otevírají se energetické body na celé Zemi, ze kterých zase vyvěrá síla z nitra Země. Někteří bytostní ji vynáší na povrch v podobě zářivých kuliček. A ostatní bytosti si je přichází nasbírat a spojují je s právě již přijatou silou shůry. S touto namíchanou směsí pak pracují a tvoří toto krásné dílo, které nás všude obklopuje a které my, lidé, obdivujeme.

Málo kdo ví, že je to dílo přírodních bytostí. Mnozí si o nich myslí, že je to pouze výmysl lidí a patří jen do pohádek.

Jenže oni mají tak jemná těla, že je nikdo pouhým okem vidět nemůže. Je to z toho důvodu, aby mohly pracovat právě s tou jemnou energií, kterou my lidé cítíme, ale také ji nevidíme.

V dřívějších dobách byli lidé spojeni více s přírodou a cit neměli zatemněný tolik rozumovým přemýšlením. Mívali větší schopnosti uzřít, tzv. třetím okem, přírodní bytosti a různé energetické děje. Tak spatřili i děj, který se odehrával o svatojánské noci. A zářivé kuličky opravdu připomínaly poklad."

Daniel pozorně naslouchal příběhu, který mu Anežka líčila.

Pak se však zamyslel a zeptal se: "A co ten poklad, o kterém jste mluvila včera večer? Říkala jste, že jsem ho ještě nenašel. Ale já bych ho moc rád objevil. Jak se mi to může splnit?"

Anežka se opět usmála a pak pravila: "Možná, že se Vám to přání splní ještě dnes v noci, když je ta noc tak zvláštní."

Daniel tomu, co Anežka říkala, moc nerozuměl, ale nechal se překvapit.

Po těchto slovech zamířili na zpáteční cestu. A šli už jen mlčky.

V jednu chvíli Anežka lehce zakopla o kámen. Daniel zbystřil a rychle chytil Anežku za ruku.

Oba se na sebe podívali a ucítili krásné mrazení po celém těle.

Daniel by nikdy předtím nevěřil, jak nádherný a láskyplný pocit může mít, když smí ženu pouze držet za ruku.

Jejich ruce se již neodpojily. Došli spolu takto až k domu.

Cestou viděli na louce ještě několik svítících svatojánských broučků.

Zkrátka byla to idylická noc, kterou však smí prožít málokdo. Jen ti, kdož si to zaslouží.

Když vešli do domu, rozloučili se a šli každý do svého pokoje.

Daniel zašel pak ještě do koupelny, aby se umyl. A když se vrátil z koupelny, na jeho posteli ležela kniha s lístečkem, na kterém bylo napsáno: "Daruji Vám poklad, mě ze všech nejvzácnější. Opatrujte ho, prosím!"

Daniel hned otevřel knihu na první straně a začetl se do ní.

Četl dlouho a četl by stále, ale únava ho přemohla. Knihu tedy pohladil a odložil na noční stolek.

Ještě před tím, než usnul, si pomyslel: "Asi jsem opravdu dostal ten nejvzácnější poklad, který je na této Zemi."