O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Svět je zcela jiný - 1.část

Publikováno 10.11.2016 v 18:17 v kategorii Nezařazené, přečteno: 33x

Poslední práce. Právě vycházel z letištní budovy, což byl honosný název pro nevelkou dřevěnou boudu, stojící u přistávací plochy drnovitého polního letiště pro helikoptéry. Na okamžik se zastavil a zadíval se na modrou helikoptéru, jejíž rotor vířil oblaka prachu na zemi. Neměl létání příliš v lásce, ale při svém zaměstnání neměl moc na výběr. Naštěstí to ale již brzy skončí. Z osobních důvodů dal totiž výpověď. Vykročil směrem k helikoptéře. Vítr od vrtule mu rozcuchal vlasy a rozevlál rozepnuté sako. Sklonil hlavu a rychle nastoupil do kabiny, kde se usadil v ne příliš pohodlné sedačce. Pokoušel se dát trošku do pořádku a snažil se rukou učesat své vlasy a oprášit prach z obleku.
Pilot na něj ze svého místa mrkl a zazubil se. Pokusil se mu úsměv oplatit, ale moc mu to nešlo. Pilotovi to kupodivu nevadilo, spíše se naopak rozesmál ještě více. Přemýšlel, jestli v jeho úsměvu opravdu zahlédl škodolibost, ale pilot se již otočil a věnoval se řízení. Za okamžik se stroj zvedl do vzduchu, nabral směr a výšku a vyrazil vpřed. Bočním okénkem sledoval ubíhající prales hluboko pod ním, ale brzy jednotvárnou krajinu přestal vnímat a nechal se unést vzpomínkami.

Jmenoval se František, pocházel z Čech, bylo mu něco přes třicet let a posledních deset let byl zaměstnancem jedné mezinárodní dřevařské firmy, působící porůznu po celém světě. Nastoupil tam přímo ze školy a postupně se svou pílí vypracoval během tří let až na pozici obchodního zástupce a v evropských podmínkách, kde důvěrně znal skladbu lesů, působil i jako terénní poradce pro lesní těžbu. Práce to byla dobře placená a zprvu ji dělal rád i přes to, že byla občas časově náročná. Musel totiž velmi často cestovat na místa, kde se mělo těžit dřevo. Během svého působení ve společnosti navštívil již většinu kontinentů a byl svědkem vykácení mnoha set hektarů lesa.

A v tom se po čase ukázal být háček. František měl přírodu rád a bezohledné kácení lesa mu vadilo čím dál více. Když nastupoval do zaměstnání, měl ideály, kterak těžit dřevo co možná nejšetrněji a jak pomáhat lesu se opět vzpamatovat, ovšem praxe ve firmě ho z těchto ideálů vyvedla. V tvrdém konkurenčním prostředí si jednotlivé firmy nemohly dovolit brát ohledy na přírodu, ani na lidi žijící v oblasti těžby. František byl stále více zklamán tímto stylem fungování společnosti a snil o světě, kde by vše bylo jinak. Kde by člověk žil v harmonii s přírodou, a za to, co si z ní vzal, jí jinde opět něco vrátil.

Pro většinu lidí to je pouhá utopie, ale František se svých snů nechtěl za žádnou cenu vzdát. Později se poučil z posměchu a již se o nich nikomu nezmiňoval, avšak v hloubi duše na ně musel stále myslet. Byl proto stále nešťastnější ve své práci, až se rozhodl dát výpověď. Nebylo to tak snadné, protože nadřízený si ho chtěl za každou cenu udržet a věnoval mnoho úsilí tomu, aby Františka přesvědčil zůstat, nicméně ten zůstal neoblomný. Když jeho šéf viděl, že s ním nepohne, přestal ho přemlouvat, ale zato ho začal posílat na ty nejhorší práce a do těch nejvzdálenějších míst na světě. Snad se mu tak mstil, ale Františkovi to již bylo jedno, ty dva měsíce výpovědní lhůty zvládne, a pak bude volný. Vlastně už mu zbývalo jen pár dnů...

Probral se ze vzpomínek a zahleděl se opět z okénka helikoptéry. Nacházeli se teď kdesi nad jihoamerickou džunglí a letěli k nějaké skupince usedlíků vyjednat s nimi odsun z budoucí oblasti těžby a finanční náhrady, které za tento odsun budou požadovat. Je to jeho poslední práce pro firmu, a pak bude konečně volný. Ještě neměl představu, co bude dělat potom, ale nedumal nad tím. Něco se jistě najde. Ubíhající krajina pod ním se nijak neměnila, stále stejný prales. Jen koruny stromů, vypadající jako obrovský zelený koberec bez konce. Pohlédl na hodinky. Letěli již téměř dvě a půl hodiny, zjistil překvapeně. Což byl tak dlouho zabraný do vzpomínek, že mu čas tak rychle uběhl? Asi ano.

Pokusil se zeptat pilota, kde jsou a jak dlouho poletí, vždyť mu říkali, že poletí jen něco přes hodinu a půl. Ten ho ale neslyšel, a tak mu zaťukal na rameno. Pilot se na něj obrátil a něco zagestikuloval rukama. František přemýšlel, co to asi mělo být, a pak mu došlo, že musí použít interkom. Pilotův výraz mu dělal starosti. Nasadil si sluchátka s mikrofonem a znovu se pilota zeptal. Dostalo se mu znepokojivé odpovědi. Pilot nevěděl kde jsou, již před nějakou dobou jim vysadila navigace, kompas i vysílačka, a pilot se nad zeleným mořem stromů přestal orientovat. Paliva mají již jen na hodinu letu, a tak se poslední čas alespoň snažil najít nějaké místo k přistání, ale žádné nemohl najít. Prales byl hustý a jednolitě pokrýval zdejší zemi. Nikde ani náznak nějaké mýtiny.

František se začal potit ještě více než dosud, což se zdálo být ve zdejším dusném vedru zdánlivě něčím nemožným. Kroužili nad pralesem a zmocňovala se jich pomalu panika. Z hodiny se stala půlhodina, z půlhodiny čtvrthodina, pak pět minut až najednou motor zakašlal a zhasl. Na jeden jediný strašný okamžik zůstali v nastalém tichu viset ve vzduchu a vzápětí se stroj propadl dolů. Vlivem autorotace sice nepadal zcela volným pádem, ale i tak byl náraz do korun stromů drtivý. Strašný náraz, praskot větví, skla a trhání plechu doprovázely bolestivé a zděšené výkřiky Františka a pilota. Pád trval jen několik vteřin, ale Františkovi se zdálo, že to je celá věčnost. Konečně se skrz horní patro pralesa propadli až na zem, kde je oba prudký náraz zbavil vědomí.

Ztracen

Když se František probral z bezvědomí, zjistil že leží pár metrů od ztroskotané helikoptéry. S bolestivým sténáním se pokusil postavit na nohy. Naštěstí se zdálo, že kromě bolestivých pohmožděnin nemá zřejmě nic zlomené a ani není nijak zraněn. Větve stromů mu zachránily život, když zbrzdily pád vrtulníku. Rozhlédl se kolem, ale nikde neviděl pilota. Musel být ještě uvnitř. Dobelhal se k troskám stroje a strnul zděšením.

Pilot napůl ležel a napůl visel v bezpečnostních pásech sedačky a na první pohled bylo možné poznat, že je mrtev. Vnitřek helikoptéry byl strašlivě poničený a František v duchu děkoval všem svým strážným andělům za to, že ho některý z nárazů vymrštil ven. Uvnitř by nemohl nikdy přežít. Pokusil se mrtvého pilota vyprostit, ale musel to přes všechno úsilí vzdát. Potřeboval by vybavení, jaké mají záchranáři, aby ho vystříhal z kokpitu stroje. Nemohl ho tedy ani pohřbít a musel ho nechat tam. Nerozhodně postával v blízkosti a prožíval vnitřní boj. Potom pilota v duchu požádal o odpuštění, že ho tam nechává takto nedůstojně a začal se zaobírat svou situací. Se sténáním se opodál posadil pod jeden ze stromů a přemýšlel co dále.

Snažil se zrekapitulovat svůj stav. Neměl nic, byl uprostřed pralesa neznámo kde, bez jídla, bez pití, bez mapy, bez kompasu. Podle všeho je již dopředu ztracen. Pomyslel na pomalou smrt žízní a hlady, na hladovou divokou zvěř, a přemýšlel, zda by nebylo bývalo lepší zahynout při pádu. Nebylo by to nakonec milosrdnější? Na chvilku ho přepadla malomyslnost. Seděl a zoufal si. Pak se přece jen trochu vzchopil a opět se šel podívat k helikoptéře, jestli nenajde něco užitečného.

Ještě než k ní došel, našel svůj zavírací nůž, který měl před tím u sebe v kapse. S vděčností k náhodě ho sebral a vsunul do kapsy. Nebyl to naštěstí žádný nekvalitní mininožík, kterých se všude prodávaly spousty, ale pevný nůž s poctivou čepelí. Ve vraku toho moc nenalezl, ani se kvůli zmuchlanému trupu pořádně nedostal do kokpitu. Jediné, co se mu ještě podařilo získat, byly tkaničky z pilotových bot. Cítil se při tom strašně, ale pomyšlení na hmyz, pavouky a hady ho donutilo si je vzít a nad kotníky si podvázat kalhoty. Ještě jednou s bolestí v srdci spočinul zrakem na pilotovi, a pak se belhaje vypravil do pralesa.

Nevěděl, kterým směrem jít, a tak prostě šel. Bylo to lepší, než sedět na místě a čekat na konec, takto alespoň něco dělal. Dokud bude mít sílu jít, tak prostě půjde. Při chůzi se rozhlížel na všechny strany. Sice pracoval v těžařské společnosti, ale přímo uvnitř pralesa ještě nebyl. Ani v této zoufalé situaci se nemohl ubránit svému profesnímu obdivu nad mohutnými stromy, které zde rostly, a nad rozmanitostí fauny a flóry. Skrze listoví prosvítalo slunce a ukazovalo v pralesním šeru udivenému Františkovi překrásné barvy květů, motýlů a brouků všech možných tvarů a velikostí. Jen kdyby nebyl v tak svízelné situaci! Dovedl si živě představit, že kdyby zde byl na expedici a poznával zdejší prales jako člověk se vztahem k přírodě, byla by to pro něho krásná, naučná cesta. Takto ale bylo jeho nadšení nad dokonalostí přírody kaleno pomyšlením na brzký konec, který ho jistě čeká, nestane-li se zázrak.

S touto vyhlídkou putoval stále dál a dál. Každou chvilku strnul leknutím, když se před ním zavlnila vegetace a vyběhlo buď nějaké vyplašené zvíře, nebo ještě častěji velký neznámý hmyz. Hustý podrost džungle byl ale naštěstí protkán zvířaty vyšlapanými cestičkami, a tak se nemusel probíjet přímo skrze vegetaci. Ani by to ve svém stavu a bez mačety nezvládl.

Jak čas plynul, začal dostávat stále větší hlad a žízeň. Zatím to byli jen takoví poslové budoucích muk, ale jeho tělo, nezvyklé na útrapy, toho začínalo mít dost již nyní. Přestával už docela vnímat krásu přírody a místo toho se rozhlížel, zda-li neuvidí něco k jídlu. Ovšem jediné, na co doposud narazil, byly jakési křiklavě červené bobule, a i přes rostoucí hlad se nemohl odhodlat je okusit. Nechával je proto zatím být, beztak to vypadalo, že rostou snad všude. Až bude tak zoufalý, že mu bude všechno jedno, pak je okusí, ale zatím doufal, že narazí na nějaké ovoce, které znal. Větší starost než hlad mu ale začínala dělat žízeň. Jak sílila, hlad ustupoval do pozadí. František věděl, že hlady ještě vydrží, ale bez vody bude mít štěstí, když přežije zítřek. Obzvláště zde, v tropické džungli, v podnebí, na které nebyla jeho evropská tělesná schránka zvyklá, ba ani stavěná, a tak nadměrným pocením ztrácel každou chvílí spousty tělesné tekutiny.

Na pokraji sil

Slunce se začalo pomalu klonit k obzoru a František krom jídla a pití začal mít starosti s tím, kde přečká noc. Vzhledem k čilému životu v pralesním podrostu mu jako jediná rozumná šance na přežití noci přišla koruna nějakého stromu. Předpokládal, že hadů, pavouků a dalších nebezpečných živočichů tam bude přece jen o něco méně než na zemi. Vyhlížel tedy nějaký vhodný strom a záhy ho i našel. Protože slunce již kleslo natolik, že ani neprosvítalo skrze mřížoví větví, jal se František neprodleně lézt nahoru. Ze zkušeností věděl, že noc padá v tropech rychle. Tak tomu bylo i zde. Sotva se stačil jakž takž uložit v rozsoše statného stromu, byla tu tma a přikryla prales svým černým hávem.

Noc byla pro Františka nekonečně dlouhá, tělo mu v nezvyklé poloze dřevěnělo a často ho rušily noční zvuky pralesa. Občas ho nějaký blízký řev vyděsil natolik, že ještě dlouho po jeho odeznění vyděšeně zíral s dokořán otevřenýma očima do černé tmy a zpocenou rukou křečovitě svíral v kapse nůž. Pak se zase propadal do jakéhosi polospánku, který mu ale příliš sil nepřidal, a ze kterého ho stejně zanedlouho vzbudil nějaký další podezřelý zvuk.

Konečně se dočkal rozbřesku. Když otevřel oči, vykřikl leknutím. Hleděl totiž přímo do očí jakési strašlivé, srstí porostlé karikatuře lidské tváře, jež si ho zvědavě prohlížela. Tvor, vyděšen jeho výkřikem, hlasitě zavřeštěl a utekl do koruny protějšího stromu. František si vzápětí s úlevou uvědomil, že se jednalo jen o jakousi docela malou opičku. I tak mu ale ještě hodnou chvíli divoce bušilo srdce. Chvíli se rozhlížel kolem stromu, a když nic podezřelého nespatřil, pomalu slezl ze stromu a vydal se dále.

Ani dnes se mu nevedlo o nic lépe než včera. Jak ubíhaly hodiny, začínal pomalu umdlévat. Žízeň se stávala stále více nesnesitelnou. Nalezl si klacek, o který se opíral, ale i s ním se sotva ploužil. Pomalu a těžce vlekl nohy za sebou, oči přilepené na zemi před sebou. Věděl, že kdyby se chtěl rozhlédnout, ztratil by rovnováhu a upadl by. Vzhledem k jeho stavu si nebyl vůbec jistý tím, že by dokázal ještě vstát. A tak se vlekl stále dál. Náhle se mu nohy zamotaly, zakopl o jakýsi kořen a upadl na zem, kde zůstal ležet a těžce oddychoval. Najednou mu připadalo velmi lákavé prostě jen tak zavřít oči a na vše zapomenout, propadnout se do nebytí a nechat přírodu, ať se o jeho tělo sama postará. Jeho duch se ale ještě nechtěl vzdát. Násilím otevřel oči a sbíral síly k pokusu vstát.

Náhle koutkem oka vedle sebe zahlédl pohyb. S vypětím všech sil se co nejrychleji postavil na vratké nohy a s nožem v ruce čekal co bude dále. Ale tam, kde pohyb zahlédl, nic nebylo, jen samá vegetace. Což si s ním zahrává vlastní vědomí? Má snad halucinace? Nebylo by divu v jeho stavu. Ale tu znovu zahlédl koutkem oka jakýsi pohyb, tentokrát na druhé straně. Otočil se, ale zatočila se mu hlava a opět upadl na zem. "Tak pojď," zvolal vyčerpaně do lesa, "vezmi si mne!" Ale odpovědí mu bylo jen ticho a ševelení listí ve větru. Opět tam nic nebylo. Rozesmál se, jak to činí zoufalí lidé v mezních situacích, a padl na záda. Má halucinace, blouzní! Konec je již jistě blízko...

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?