O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Teprve po hlavním má následovat po - hlavní!

Publikováno 18.09.2017 v 17:19 v kategorii Nezařazené, přečteno: 44x

Skutečná pravda o věcech se nejednou skrývá v samotných slovech, které tyto věci označují. A přesně tak je to i s pojmem pohlavní a se vším, co se za ním skrývá. Toto slovo samotné nám totiž naznačuje, že to po - hlavní má následovat až po čemsi hlavním. Že pohlavní nemá v člověku stát nikdy výše, než to hlavní.
V samotném slově po - hlavní je zároveň skryta i výstraha! Výstraha před tím, že pohlavní je opravdu tak mocné, že se nám může stát na nějaký čas, nebo třeba na celý život hlavním. Avšak naše osobnost musí být tak silná, aby se tím nedala unést. Abychom to v hodnotové hierarchii vždy radili pouze za to hlavní.



Žel, existují miliony lidí, kteří zcela propadli tomu, co má následovat až po hlavním. Kteří zcela propadli pohlavnímu. Ba dokonce na základě všeho toho, co můžeme kolem sebe sledovat se zdá, že jeho vyzvedávání na post, jaký mu vůbec nepřísluší propadla celá naše civilizace.



Ano, svět kolem nás jakoby propadl kultu nahoty, obnažování a vyzdvihování tělesnosti, v pozadí čehož stojí samozřejmě to pohlavní. Zdá se totiž, jakoby se náš svět kroutil pouze kolem tohoto jediného, protože pudově tělesné dráždění na nás doléhá téměř z každé reklamy. Je přítomno ve filmech, v knihách, v časopisech, v umění a samozřejmě na internetu. Vědomě a cíleně se s ním pracuje v ženské módě, a tak dále, a tak dále. Vše kolem nás je tím tak hluboce zasaženo, že se nám to stává zcela samozřejmým, přičemž si vůbec neuvědomujeme, že tím ve skutečnosti stavíme to po - hlavní vysoko nad to hlavní. Že to druhořadé stavíme nad to prvořadé!



A už vůbec si neuvědomujeme, že se tím pádem sami stáváme lidmi druhořadými! Že se stáváme druhořadými bytostmi, vzdálenými od hodnot prvořadého významu! Bytostmi, které právě proto prožívají svůj život podřadným způsobem, vyvolaným naším zmatkem v hierarchii hodnot.



Člověk je totiž skutečně člověkem jedině tehdy, pokud to pohlavní, které samozřejmě patří k životu, nestojí nad tím hlavním. Nikdo nemusí žít v celibátu, avšak každý, kdo se chce nazývat člověkem musí žít v správným způsobem uspořádané hierarchii hodnot.



Co však tedy je to hlavní? Kde jej hledat? Někde tady na zemi? Nebo snad mimo ni? Někde výše? Snad nejvýš, jak je jen možné?



Ano, jedině tam, v nejvyšších výšinách máme hledat to, co má být v životě každého člověka to hlavní. A tím hlavním musí být jednoznačně Bůh! Přesně tak, jak jsme na to byli důrazně upozorněni v prvním přikázání, abychom ve svém životě neměli absolutně nic, co bychom hodnotově postavili nad Nejvyššího. A mimochodem, slovo "Nejvyšší" také samo o sobě napovídá, co má stát v našem životě na nejvyšším místě.



Totéž říkal i Kristus. A sice, že jedině Pán všeho jsoucího je hodný nejvyšší míry naší lásky a naší pozornosti. Že jedině jeho máme milovat celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.



Pokud bychom to tedy měli vše stručně shrnout, tak tím hlavním v našem životě by měla být úcta k Pánu a budování osobního vztahu k němu. Avšak má to být budování správným způsobem! To jest tak, jak tomu na zemi dosud ještě nikdy nebylo, protože nabývání vztahu k Nejvyššímu neznamená jen chození do kostela, modlení, či jiné, pro moderního současníka zdánlivě nudné věci.



Má to být ve skutečnosti něco mnohem více, čímž samozřejmě nikdo nechce ani jen v nejmenším zpochybnit návštěvu chrámů, modlení a ostatní, podobné věci. Cesta k nabývání a budování vztahu k Pánu se však má stát životem samotným! Má se stát radostí ze života, kterou přece každý z nás pociťuje. A pokud ne stále, tak alespoň občas. Má to ale být především vděčnost za radost, kterou můžeme prožívat.



Neboť Pán nám daroval život proto, abychom jej přežili v radosti. A naše radost ze života má celkem přirozeně vyústit v upřímnou, spontánní vděčnost Pánu. To jest v modlitbu díků, přirozenou jako život sám. A tímto vnitřním prokazováním vděčnosti Pánu za všechny jeho dary, touto nejpřirozenější modlitbou díků se zároveň zcela přirozeně a nenásilně buduje a upevňuje náš vztah k Nejvyššímu.



Na světě existuje opravdu jen málokdo, kdo by neměl život rád. Koho vůbec nic netěší a v životě nenachází žádné radosti. Právě naopak! Lidé lpí na životě a nacházejí v něm velmi mnoho nejrozmanitějších radostí. Ale žel, ve všech jejich radostech chybí vděčnost! Chybí co i jen nejnepatrnější projev díků, směřující vzhůru! Vzhůru k tomu, kdo prožívání všech radostí lidem umožňuje.



V tomto směru vládne ve světě nevděčnost! Nevděčnost v ostrém protikladu ke vděčnosti! Nevděčnost, jako arogantní přijímání všech radostí života, které jsou brány jako samozřejmost. Samozřejmost bez nejmenší potřeby být za to někomu vděčný.



A tato bezbřehá nevděčnost v přijímání všech životních radostí, považovaných za samozřejmost nakonec promíchala celou hodnotovou hierarchii lidí. A kromě jiných, hierarchicky fatálním způsobem nesprávně nastavených hodnot posunula také to po - hlavní nad to hlavní, ačkoli samotné toto slovo před tím lidi varuje.



Hlavním v našem životě má být jedině Pán! Jedině on musí stát vysoko nad vším, protože jedině tímto způsobem nám mohou všechny věci správně sloužit. Jinak totiž hrozí to, že naopak my budeme sloužit věcem a staneme se jejich otroky. Otroky vlastní sexuality, otroky peněz, otroky majetků, otroky moci, nebo slávy. Nebo otroky svých dětí, rodiny, kariéry, aneb čehokoliv jiného.



Proto na nejvyšším místě hodnotové hierarchie každého člověka musí stát pouze Stvořitel samotný. Modlit se k němu, vzývat jej a budovat si k němu vztah máme především prostřednictvím své radosti ze života, v níž se zachvívá vděčnost. Upřímná vděčnost za radost, kterou můžeme prožívat. Vděčnost za život a za všechno to krásné, co nám nabízí.



Tímto způsobem proměníme naše radosti v modlitbu. Ní si budeme ctít Pána a v Pánu zase tři nejvyšší ctnosti, jaké vůbec existují v tomto stvoření a jsou neoddělitelně spojeny s Jeho existencí. A sice ctnost lásky, ctnost spravedlnosti a ctnost čistoty, které se budeme snažit zohledňovat ve svém každodenním myšlení a jednání, protože ten, kdo si skutečně ctí Pána ani nemůže jinak.



Jedině takovýto postoj nás může uchránit od arogantního a egoistického přijímání radostí bez jakékoliv vděčnosti. Radostí, kterým nakonec podlehneme až do té míry, že je postavíme ve falešné důležitosti nad Toho, kdo nám je všechny dovoluje prožívat. A tak se nám nakonec stanou naše radosti cestou do temnoty a nikoliv cestu k výšinám. Stanou se nám prokletím místo požehnání, protože v nich není ani jen nejmenší vděčnost.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?