O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Úvaha o syndromu deprese po tělesném spojení

Publikováno 23.01.2017 v 17:49 v kategorii Nezařazené, přečteno: 20x

Žijeme v době přepjatého nadhodnocení ceny tělesnosti, ve které na nás to pudově smyslné doléhá téměř ze všech stran. Z filmů, z reklamy, z internetu, z novin, z časopisů, prostřednictvím módy, a tak dále, a tak dále. No a završením všeho tohoto není samozřejmě nic jiného, ​jako tělesné spojení. Jako akt tělesného spojení dvou pohlaví, který je lidmi obecně považován za určitý vrcholný a velmi příjemný zážitek.


Zvláštní však je, že téměř třetina všech žen cítí po něm depresi. A to i tehdy, pokud byl nadmíru uspokojivý, přičemž někdy jde až o tak intenzivní stavy, že na ně ženy reagují pláčem. Zmíněný problém se však samozřejmě týká i mužů.



Odborný termín tohoto syndromu je postkoitální deprese. A přestože se odborníci snaží uspokojivě objasnit její příčiny, stále zůstává velkou neznámou, proč zmíněný syndrom postihuje i lidi, kteří mají opravdu rádi své partnery a prožívají s nimi velmi naplňující tělesné spojení.



Jelikož ale současní odborníci nezahrnují do svých teorií duchovní rozměr univerza a tím pádem i duchovní rozměr člověka, jakož i všeho co s lidskou bytostí souvisí, nejsou schopni vystihnout pravé příčiny mnoha věcí a proto jsou jejich řešení vždy jen částečné a neuspokojivé.



A právě proto se my nyní pokusme podívat na daný problém z duchovního hlediska, které je pro jeho pochopení klíčové.



V první řadě bychom si měli uvědomit, že problém deprese po pohlavním aktu bude pravděpodobně problémem lidí citlivějších, nebo jinak řečeno, duchovně vnímavějších. Jejich vnitřní, duchovní podstata jim totiž právě takovým způsobem, prostřednictvím tichého hlasu jejich svědomí naznačuje, že cosi není v pořádku a že je to třeba začít řešit. A naznačuje to tím, že lidé cítí po tělesném aktu cosi takového, jako je kocovina po alkoholickém flámu.



Nelze tvrdit, že je to přesně to samé, ale jde o cosi velmi podobného, ​​protože v obou případech chce člověk prostřednictvím těla, čili v čistě tělesné rovině zároveň naplnit a uspokojit i potřeby svého nejhlubšího nitra. Neboť lidé obecně netuší, že mají nejen potřeby těla, ale i ducha. Proto se jim pak v jejich naivitě a nevědomosti obojí slévá do dohromady a oni podvědomě doufají, že uspokojením potřeb jednoho, čili těla, uspokojí i to druhé, čili ducha.



Vždyť ze všech stran, jak jsme o tom již mluvili v úvodu, nám je přece neustále naznačováno, že akt tělesného spojení představuje určitý vrcholný moment, který může naplnit všechna naše očekávání, takže mnozí lidé nakonec opravdu nabývají přesvědčení, že jim to může přinést skutečně štěstí a vnitřní naplnění.



Najednou však pociťují, že byli oklamáni. Že se sice přiblížili až na dosah k čemusi velkému a nádhernému, avšak zůstali stát před jeho bránou a jeho hranice nedokázali překročit ani tím nejintenzivnějším a nejvášnivějším zážitkem tělesného spojení.



Problém je totiž v tom, že podvědomě očekávají více, než mohou dostat. Nebo tělesné spojení jim může poskytnout pouze uspokojení jejich pudů, zatímco onen hluboký vnitřní mír, naplnění duše a prožívání štěstí a radosti, které podvědomě očekávají, mohou dosáhnout pouze svým spojením s Duchem. Tyto potřeby je totiž možné naplňovat pouze v rovině duchovní a ne jinak. V žádné jiné zástupné formě. A protože tělesná vášeň pominula a oni zůstávají duchovně prázdní, cítí zklamání a zmocňuje se jich deprese.



Neboť pohlavní pud nám může zprostředkovat jeden z nejvyšších zážitků v rámci toho, co je nám schopna poskytnout hmota ve svém bytostném druhu. Ale protože člověk je ve své nejvnitřnější podstatě duchovní, jeho vnitřek zůstává nenaplněn. Zvíře tímto aktem dosahuje skutečně svého vrcholu, ale člověk ne. Člověk může dosáhnout vrcholu svého štěstí a naplnění jedině ve spojení s Duchem. Jedině prostřednictvím spojení vlastní, nejvnitřnější duchovní podstaty s vyzařováním Ducha.



Duch člověka však může dosáhnout spojení s Duchem Božím jedině prostřednictvím svého osobního úsilí o naplňování vysokých a vznešených hodnot Ducha, čili každodenním životem v souladu se spravedlností, ctí, dobrem, lidskostí, vnitřní čistotou a ušlechtilostí.



Čím více a čím intenzivněji člověk žije těmito a jim podobnými hodnotami, tím užší a silnější je jeho spojení s Duchem a tím intenzivněji roste míra jeho štěstí, radosti a plnosti bytí.



Uspokojování pohlavního pudu patří totiž k uspokojování čistě fyzických potřeb člověka, jakými jsou třeba potřeba po uspokojení hladu, potřeba po uspokojení žízně, nebo uspokojení potřeby odpočinku. A i když uspokojování pohlavního pudu představuje opravdu výjimečné prožívání, zůstane navždy pouze v hranicích hmoty a proto nikdy nedokáže naplnit nejhlubší podstatu člověka, co se u vnímavých a citlivých lidí projevuje depresí bezprostředně po odeznění tělesného spojení. Neboť člověk zůstává vnitřně nenaplněným a neví, jak by tohoto naplnění dosáhl, přestože po něm hluboce podvědomě touží. Jeho duch v něm po něm touží.



Jak však již bylo řečeno, radost, vnitřní mír a štěstí naplňují nitro člověka jedině prostřednictvím jeho vlastního naplňování potřeb svého ducha po dobru, spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti, duchovnosti a podobně. Jedině tím se dosahuje stále užšího spojení se Světlem Ducha Božího.



A toto spojení je v konečném důsledku schopné propůjčit i naší dosavadní pudovosti vyšší rozměr a zušlechtit ji. Povýšit ji na úroveň skutečně hodnou člověka, protože do té doby, dokud síla našeho spojení s Duchem nepronikala naším bytím, zůstávala i naše tělesnost nezbytně pouze na čistě pudové úrovni.



Toto je tedy pravá duchovní příčina takzvané postkoitální deprese.



Existuje ale ještě i druhá příčina, kdy nám naše svědomí signalizuje, že forma a způsob naplnění tělesného pudu není v souladu s výškou bytosti zvané člověk. Že jsme prostě formou a způsobem uspokojení vlastního pohlavního pudu klesly pod úroveň, na jaké máme jako lidské bytosti v tomto stvoření stát.



A právě za to, že jsme klesly pod vlastní úroveň nás hryže svědomí a cítíme depresi. Tato druhá příčina se projevuje u citlivějších lidí po pohlavním naplnění, spojeném třeba se sebe uspokojováním, nebo různými jinými, lidí nedůstojný nemravnostmi.



Existují však i jedinci, kteří jsou již natolik mravně a duchovně otupělí, že tyto věci nevnímají. Avšak ti, kteří jsou ještě schopni vnímat tichý hlas vlastního svědomí jsou právě prostřednictvím deprese a rozčarování po tělesném aktu nabádáni svou nejvnitřnější duchovní podstatou k tomu, aby se mravně vzpamatovaly a k naplňování svého tělesného pudu zaujaly ušlechtilejší a čistší stanovisko, které by je posunulo na stupeň, jaký je od nich jako od lidských bytostí jejich Tvůrcem vyžadován. Neboť člověk je ve skutečnosti opravdu schopen zachovávat cudnost i při uspokojování svého tělesného pudu, a to prostřednictvím zachovávání myšlenkové čistoty.



Buďme tedy lidmi ve všem, co děláme a neklesejme pod úroveň zvířat, čehož důsledkem je u těch, kteří ještě vnímají hlas vlastního svědomí pociťování deprese, jejíž prožívání je upozorňuje na to, aby se mravně vzpamatovali. Neboť povinností a posláním každé lidské bytosti je, aby kráčela k výšinám Ducha, čeho nezbytným ovocem bude radost, mír, štěstí a plnost bytí, čehož nemůže nikdy dosáhnout žádným jiným způsobem.



PS. Text je vyjádřením pouze čistě mých osobních názorů a jeho hlavním účelem je inspirovat čtenáře ke svým vlastním úvahám o daném problému.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?