O životě kolem násKam kráčíš pozemské lidstvo?

Ze života připravovatele cesty Hjalfdara v předhistorické době: Lov jeskynního medvěda 2

Publikováno 09.11.2017 v 19:20 v kategorii Nezařazené, přečteno: 16x

Kulatýma, strnulýma zlatýma očima, zasazenýma v ploché obrovské hlavě s velikou, strašlivě zející tlamou, dívalo se zvíře na poutníka, který často neočekávaně před ním stanul. Pak vyrazilo zvíře ze sebe divoký zvuk a chrochtajíc zmizelo pod pokrývkou svého močálu. Nebylo zlé, nýbrž plaché.
Jestliže měli lovci štěstí, tu vylezlo v krátké vzdálenosti z vody a proniklo do husté hradby rostlinstva. Tak ukazovalo a razilo lovcům jistou cestu.

Zvíře vyhlíželo ošklivě ve své obrovité velikosti s nemotornou postavou, na čtyřech krátkých, sloupům podobných nohách, se širokými tlapami, velmi dlouhým, trochu ohnutým krkem, zakončeným podlouhlou, vzdor tomu však velmi širokou hlavou, ošklivě beztvarou s malýma ušima.

Zvíře rvalo při chůzi větve z divoce se vlnících stromů a zdupalo vše, co mu přišlo do cesty. Vrcholy stromů sotva převyšovaly hlavu nehezkého zvířete.

Omamující dusno a výpary jednotlivých rostlin, které vyrůstaly z močálů na vysokých, vodnatých lodyhách, dusily dech lovců. Byl to veliký protiklad při srovnávání těchto lesů a svěžího řetězu pahorků, kde Hjalfdarův kmen vystavěl své chatrče.

Dosud nikdy nepronikli do lesů na severovýchodě, které přiléhaly k této močálovité krajině. Tam to vyhlíželo, jako by nějaký pohyb země vytvořil vrásky a stupně, které byly porostlé hustými kosodřevinami. Na přechodu bylo tu několik druhů stromů, malých a zakrnělých, které dnes nejsou již známy.

Podivné šedivé závoje mlh táhly se na severovýchodě nad těmito vyvýšeninami, které vyhlížely jako náhorní rovina. Podivně tuhé, hlinité vrstvy sbalovaly se do hrud a valily se s praskotem dolů, jakmile sem vstoupila něčí noha.

Půda byla pokrytá suchým jehličím a v hlubinách pahorků objevovaly se chvílemi hlinité, rozpukané jeskyně. Dále na sever vedla cesta do mlhy a chmur.

Drsné, vlhce studené větry počaly svištět a lesy stávaly se stále hustší a chmurnější. Světlé postavy tří lovců kráčely však tiše a odvážně, s neochvějnou vůlí kupředu, číhavě očekávajíce kořist.

Bručení jako temné dunění ozvalo se pod zemí a nohy lovců se zastavily. Jejich uši, vnímajíce nejtišší tóny, napjatě poslouchaly. Pak se lovci tiše posadili v malé vzdálenosti od sebe. Seděli tiše a čekali, neviděli však nic a jen občas ozvalo se tiché bručení v zemi. Hjalfdar povstal a jakoby veden neviditelnou rukou, obešel celé místo, jako by kráčel po obvodu čtverce. Pak opsal svou chůzí kruh, ve kterém tušil pelech zvířete. Konečně označil hrotem svého kopí místo, na kterém měli kopat. Těžkými lopatami vyhrabali velikou jámu. Lopaty, přibroušené a zhotovené z velikých parohů jelena, byly velmi dobrými nástroji.

Mlčky pracovali lidé, neboť se báli, aby nevyplašili plaché zvíře pod zemí. Pomáhající ruce jim to usnadňovaly. Z hlíny smály se na ně malé tvářičky. Mužíčkové, jimž patřily tyto tváře, poskakovali horlivě kolem a byli hned na lopatě a hned zase na vysypaných hroudách, na nichž dělali kotrmelce. Malýma ručkama vedli špice rýčů a ukazovali místa, kde bylo nutno zarýt. Vesele zableskla se jim očka, když rýč narazil na odpor. "To je kořen stromu. Jen dál, on drží klenbu jeskyně, kterou již brzy objevíte."

Hjalfdar rozuměl slovo za slovem, co maličcí říkají. Měl radost, že se tu ukazují. Jeho dva druzi byli ve veliké horlivosti úplně zaměstnáni prací a sami sebou, a proto z toho mnoho neviděli.

"Je to černý jeskynní medvěd," pravil jeden z mužíčků. "Je téměř tak veliký jako ty, lidský muži. Jeho hustá kožešina je nádherná. Je ještě mlád, má teprve dvě léta a již je tak veliký. Půjde-li to tak dále, přerostou nám tito divocí obři ještě i les!"

Jako by zpozoroval, že tu byla o něm řeč, zaznělo temné brumlání ze země. Malý, zemní mužíček přihopkal k Hjalfdarovi a ukazoval na jeho ruku.

"Chraň se dnes, aby tvoje ruka nebyla pohmožděna. Vlákna neštěstí spřádají se kolem ní. Zřejmě muselo nějaké zvíře zbytečně trpět tvou rukou, nedbal jsi slov Všemohoucího?"

Hjalfdar se zarazil. Vážně a zadumaně se díval na svoji pravou ruku, která vzdor tvrdé práci byla veliká, štíhlá a krásně tvarovaná.

"Nevím, zdali jsem pochybil," pravil sám k sobě. "Často víme to teprve tehdy, až nás dostihnou zpětné účinky. Nedávno zasáhlo mé kopí na bílých útesech velikého ptáka. Domníval jsem se, že je mrtev, avšak on vyletěl vzhůru a zmizel v útesech."

"Ano, a tam zemřel, poněvadž jsi nebyl opatrný," varovně a vyčítavě zašeptal nějaký hlásek vedle něho. "Bílá vlna tě proto pohaněla."

"Bílá vlna!"

Tak se jmenovala jedna z tančících dcer Njoerdhrových, tedy mořská panna, která obetkala jeho ruku vlákny.

"Jak mohu odpykat, co jsem zavinil?"

"Odpykáš to ještě dříve, než si myslíš," pravil zemní mužíček jasným hlasem. "Vezmi proto list bahenního stromu a až budeš poraněn, přivaž si ho na ránu."

Opět poučili bytostní lidského ducha. Pro Hjalfdara bylo novinkou, že listy mohou býti dobré na chorá místa. Učinil, co mu mužíček radil, a list si uschoval. Mezitím již byl hotov příkop, který jedním koncem dosahoval do medvědí jeskyně. Pak vstrčili do jeskyně velikou větev natřenou medem a zakryli příkop větvemi. Nahoře udělali nad jeskyní otvor a všichni tři lehli si na zem a naslouchali.

Netrvalo dlouho a slyšeli, jak medvěd čenichaje, prohledává jeskyni.

"Čichá med," šeptal mužíček, který seděl na zemi před Hjalfdarem a napjatě se díval dovnitř.

Pak ozvalo se v jeskyni dole divoké kňučení a vrčení a bylo slyšet, jak se zvíře drápe do příkopu.

"Musíme vystihnout pravý okamžik, až bude mít hlavu v léčce a bude lízat med. Pak skočíte vy shora do jeskyně a spoutáte ho. Já však skočím do jámy skrze větve a uhodím ho do hlavy."

Často již zdařila se Hjalfdarovi tato zdlouhavá a namáhavá práce. Neměl žádné starosti.

"Musíš býti stále odvážným a stále důvěřovat ve světlého Otce," učíval ho otec, a Světlý, který často k němu hovořil, mu pravil: "Nevysílej žádný strach do světa, a pak nebude tě také moci žádný strach dostihnouti."

Proto se chránil před bázní. Opět podíval se na svoji ruku, kde stále ještě visela šedavá vlákna.

Nastal okamžik nejvyššího napětí. Slyšeli, jak medvěd s mlaskáním líže sladký med. Oba druzi prorazili svými sekerami strop jeskyně, která nebyla hluboko pod zemí, a stanuli za zády medvěda. Před jeho čenichem, uprostřed zelené spleti větví, objevila se náhle obrovitá postava seskočivšího Hjalfdara s napřaženým mlatem, který se svištěním dopadl mohutným úderem na velikou lebku medvědovu.

Se zlomeným pohledem podíval se medvěd ještě na Hjalfdara a jeho oči byly rudé jako oheň. Pak zvedl ještě mohutnou pracku jako na obranu a ostrými drápy zasáhl Hjalfdarovu pravou ruku. Krev proudila z ruky a krev tekla z čenichu medvěda.

"Bílá vlno, měla jsi ráda svého ptáka!" usmál se Hjalfdar a ovázal veliký list kolem své ruky. "Děkuji ti, malý zemní duchu, za tvou dobrou radu," pravil tiše.

Potom pomohl svým druhům uvolnit medvěda. Dlouhým lanem z rostlin byl přivázán a pověšen na tyč, kterou namáhavě vyrobili z větví borovic.

Byla už hluboká noc. Skrze stíny stromů dopadalo sem červenavé světlo měsíce a bledá Severka chvěla se ve vysokých dálkách.

Hjalfdar proslovil svou modlitbu Světla.

"Světlý Otče, který jsi vždy nad námi, jsi nyní s námi a Tvoje síla je v nás." -

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?