Znovuzrození - 3.část

Po probuzení snědl druhou a poslední tyčinku, již měl u sebe v kapse. Napít se zde neměl čeho, a tak jen doufal, že opět narazí na nějaký pramínek. Náhle doslova poposkočil. Co je to tamhle? Nešálí ho zrak? Jako by tam bylo o něco světleji. Rozsvítil na okamžik svítilnu, aby si prohlédl terén, a pak se vydal za světlem. Vlezl do úzké chodbičky a po pár metrech se za ostrou zatáčkou ocitl před trhlinou ve stěně, kterou sem pronikalo denní světlo. Byla naštěstí dosti široká, aby se mohl protáhnout. Konečně venku! Popadla ho obrovská radost! Jak rád znovu uvidí nebe a stromy, uslyší zpívající ptáky a ucítí vonící květiny...

Ale co to? Nebe bylo zatažené těžkými tmavými mraky, stromy v lese, kam až dohlédl, byly polámané, jako kdyby se tu přehnala strašlivá ničivá vichřice, ptáky neslyšel a tráva s květinami prostě nebyla. Kam oko dohlédlo, všude bylo jen bahno a třísky ze zlámaných kmenů. S hrůzou v očích se díval na krajinu, kterou nemohl poznat. Vzpomněl si na ten rachot a zemětřesení, které prožil v podzemí. Co se tu jen mohlo stát? Jaké kataklyzma zde asi muselo proběhnout, že se změnilo samotné utváření krajiny? Všude, kam dohlédl, viděl děsivé zpustošení. Za ním byl kopec, a tak se rozhodl na něj vyšplhat a rozhlédnout se dále do kraje. Namáhavě stoupal kluzkým bahnem, vyhýbal se padlým stromům a když konečně vyšel na vrchol, málem omdlel.

V nížině pod ním, kam až oko dohlédlo, se rozkládala hladina kalné vody, plná plovoucích trosek. Vypadalo to tak, že zde, v srdci evropského kontinentu, vzniklo nové moře. Na vnitrozemní straně, ze které sem vyšplhal, se zase rozkládala zpustošená krajina, táhnoucí se daleko až k obzoru. Stará země jako by již neexistovala, to co bylo před ním, byl nový svět. Připadalo mu to vše stejně neznámé, jako kdyby byl někde na cizí, Zemi jen vzdáleně podobné planetě. Dlouho tam na kopci seděl, po skráních mu stékaly slzy a díval se do kraje, kde v dálce ze změti popadaných stromů vyčnívaly trosky města. Bylo to předtím docela velké město, a přece z něj zbylo pouze malé množství trosek, jako by se ho někdo snažil co nejdůsledněji vymazat z povrchu země. Vše je pryč. Jeho přátelé, jeho domov, prostě vše, zoufal si zničeně...

Opodál se zablesklo, zafuněl vítr, mocným hlasem zaduněl hrom a začalo pršet. Marek sešel z kopce a snažil se mezi ležícími stromy najít alespoň nějaký úkryt před studeným deštěm. Moc se mu to nedařilo a půda kolem se brzy změnila v tekoucí proudy bahna. Unavený, hladový, promočený, špinavý a především v nitru zdrcený se snažil ukrývat před deštěm a větrem, jak to jen šlo. Jak se mu nyní stýskalo po dřívějších vysokých teplotách!

Naštěstí bouřka netrvala dlouho. Třesoucí se chladem rozhodl se jít směrem k troskám města, zahřeje se chůzí a třeba tam najde něco užitečného. Například jídlo, pomyslel si se zakručením žaludku. Město bylo asi jen deset kilometrů vzdálené, ale v těžko schůdném terénu mu to trvalo celý den, než tam dorazil. Podle doby, jež uplynula, než se začalo stmívat, musel z podzemí vylézt někdy brzy ráno. Jaké to štěstí, že k té trhlině dorazil za úsvitu! Vždyť kdyby byla tma, musel by ji minout, neboť by neuviděl pronikající světlo.

IX. Výstavba

Pro bytostné síly nastávala doba veliké úlevy od temných proudů a nečistot a také doba veliké, ničím již nekalené činnosti. Mnozí bytostní pokračovali v čištění země od zbytků temna a další již začali připravovat Zemi k novému životu, oživovali půdu a čistili vodu. Pilně a s nadšením začínali pracovat na výstavbě nové Země. Čas mnohých teprve přijde. Například dévů a dév stromů. Většina z nich, až na výjimky v určitých oblastech, kde byly stromy ušetřeny, odešla z této země a nyní ve svém domově v bytostných výšinách čekají na novou příležitost. Další bytostní opatrovali jako velkou vzácnost semínka rostlin, aby mohla opětně ožít a zaplnit uvolněné místo na zemi novými stromy, květinami a travou.

Z trosek starého světa povstane svět nový, skvící se odleskem zářivé čistoty vládnoucí vůle Boží.

Na jednom místě, položeném výše než většina okolí, stála veliká skupina zdravých stromů. Dalo by se říci malý lesík. Tento lesík, tvořený smíšeným porostem, je jedním z míst roztroušených po celém světě, které byly ve své čistotě a poměrné nedotknutosti člověkem zachovány jako útočiště pro přeživší zvířata a také proto, aby moudří a silní bytostní zde žijící, a to především dévy stromů, mohli v budoucnu být nápomocni svým druhům, kteří po skončení doposud ještě stále probíhající očisty začnou osidlovat krajinu.

Zatím se tam bytostní pečlivě starali o tento svěřený jim kout, aby ho přivedli do co největšího rozkvětu a stali se tak v budoucnu vzorem pro své okolí. U okraje tohoto lesíka rostla skupinka ovocných stromů, jablůňky, hrušně a švestky. Byl to pozůstatek sadu, který zde před očistným dějem vypěstovali lidé. Tito lidé ve způsobu svého života naštěstí nepůsobili na přírodu tak rušivě jako většina ostatních, a tak mohla být alespoň tato část sadu zachována.

Byl to překrásný pohled na rostoucí plody na větvích, o které se s láskou starali malinkatí bytostní spolu s dévou stromu. Celému tomuto ušetřenému místu vládl veliký bytostný prastarého buku, rostoucího poblíž středu území. S láskou, ale i s nesmlouvavou spravedlností a přísností spravoval své území, vědom si důležitosti svého úkolu, jenž mu byl svěřen vyšším bytostným, řídícím děje v celé veliké oblasti tohoto kontinentu. Spolu s vládnoucím dévou tu byli další silní a moudří bytostní, kteří se spolupodíleli na správě místa, dva staré duby, jen o něco mladší, než byl bukový vládce, a pak tu byly po celém lesíku roztroušeny letité javory, borovice, jedle a lípy.

Kromě bytostných stromů se zde nacházelo i mnoho dalších, kteří působili na povrchu i pod zemí a mimo jiné se někteří z nich starali i o zvířata, která zde nalezla útočiště. Udržovali je v klidu, aby příliš nespásala omezené množství potravy a nepožrala se navzájem. Celý tento lesík by na lidského pozorovatele působil až pohádkovým dojmem. Přímo z něj sálalo štěstí všech bytostí a jejich touha zformovat novou a mnohem krásnější zemi. Zemi, kde již povládne jedině vůle Nejvyššího...

X. Město

Konečně Marek stanul za soumraku před troskami města. Průzkum nechal na ráno, místo toho se hned začal zabývat tím, kde přespí. Naštěstí se mu podařilo najít alespoň trošku chráněné místo mezi nízkými zbytky zdi. Děkoval v duchu za to, že smí ještě žít, a doufal, že nebude v noci pršet. Zachumlal se do bundy a strávil první z nekonečných nocí, které ho teprve čekaly. I když nepršelo, stejně se ráno probral z polospánku celý zkřehlý. Naštěstí se zdálo, že bude tepleji než předchozí den. Na nebi již nebyla tak hustá mračna a sem tam i probleskovalo modré nebe.

Marek procházel mrtvými troskami a hledal něco, co by mu mohlo být k užitku. Naděje na to, že by zde našel živého člověka, jej opustila velmi záhy. Řádění živlů bylo velice důkladné. Téměř zde ani nezůstal na kameni kámen. Pokud ale občas narazil na nějaký zachovalejší prostor, například ne zcela zavalený sklep, prozkoumal ho, ale s jednou výjimkou zatím nenašel nic užitečného. Tou výjimkou byl batoh, který z trosek vytáhl. Byl zaprášený, špinavý, ale pevný a kvalitní. Markovi se bude jistě velmi hodit... Tedy až najde také něco do něj. Nejlépe něco k jídlu a pití, pomyslel si smutně se zakručením žaludku.

Hledáním strávil celý den a k večeru se na něj usmálo štěstí podruhé a potřetí. V troskách jednoho domu se tyčily čtyři stěny a část stropu, jako by se této místnosti řádění živlů nějakým zázrakem vyhnulo. Když vešel dovnitř, zajásal. Bývala to kuchyně a za vyvrácenými dveřmi polorozbořené komory nalezl tři lahve vody a něco málo jídla. Nebylo toho moc, ale při opatrné konzumaci pár dní vystačí, a do té doby snad najde něco dalšího. Ostatně, nezbývalo mu nic jiného, než v to doufat. Marek něco pojedl, aby zahnal největší hlad a žízeň, a zbylých pár hodin věnoval důkladnějšímu zkoumání nejbližšího okolí. Opodál našel v troskách dokonce i spacák. Jako by zde nějaký dobrodinec rozházel tyto věci tak, aby je Marek našel. Téměř tak to vypadalo. Ovšem to bylo všechno, nic dalšího již nenašel.

Vzhledem k blížící se noci, se Marek rozhodl přečkat ji právě v této napůl stojící místnosti, kde byl alespoň zčásti krytý před nepřízní počasí. A věru to bylo potřeba, neboť v noci opět pršelo a foukal velmi silný vítr. Díky spacáku a krytu, jež poskytovaly zdi a strop, se ale alespoň trošku cítil jako člověk a spánek ho i posílil, což se o minulé noci říci nedalo. Spal únavou tak tvrdě, že ho neprobudilo ani to, když přes noc pod náporem větru s lomozem padaly okolní doposud stojící zbytky zdí a větší pozůstatky staveb. Netušil ani, jaké měl štěstí, že jeho úkryt vydržel a nezavalil ho. Ráno sice vítr zeslábl, ale počasí se celkově zhoršilo.

Trosky města působily studeným a nepřátelským dojmem, a tak se Marek rozhodl opustit město. Zde již stejně nic kloudného nenajde, a tak se vydal dál. Vyhledá další město nebo vesnici, a snad tam najde nějaké další zásoby. Namáhavě putoval krajinou plnou popadaných stromů, přelézal, podlézal a velmi často i ze široka obcházel, proto postupoval jen velmi pomalu. Jeden den narazil i na pozůstatky vesnice, ale ani se tam nepokoušel nic hledat. Trosky byly rozdrceny napadrť, a to, co by pod nimi bylo případně schované, již stejně nemohlo být k užitku. Marek se jen opět podivil, jaká to katastrofa se zde odehrála, jaká ohromná síla takto důkladně zničila celou zemi. Putoval stále dál a dál, až mu za další dva dny došly poslední zbytky jídla. Vody měl tak ještě na den. Začínal si kvůli tomu dělat starosti, ale šťastným řízením osudu stanul ráno následujícího dne na okraji města. Po chvíli rozpoznal, že je to jeho rodné. Nyní ho však téměř ani nepoznal.

XI. Úklidová četa

Z hlubin Země na povrch se navrátivší, procházel obr Skalák zemí a plnil zde svoji úlohu. Vyhledával zbytky lidských měst a dokončoval to, co nedokončila počáteční velká očista vichru a bouře, stejně jako to činili další jeho bratři, porůznu putující krajinou se stejným cílem. Vyhledávali lidská města a urychlovali jejich zkázu tím, že bořili to, co ještě nějakým zázrakem stálo. Někdy pracoval Skalák i pod zemí, kde ovlivňoval přímo podloží města, aby se země při příštím otřesu rozevřela a pohltila veškeré trosky z povrchu. "Vše se musí stát novým!" duněla vůle Stvořitelova celým Stvořením a jeho věrní služebníci ji následovali s velikým nasazením. Vše musí být novým, zpíval si pro sebe radostně také i obr Skalák! Příroda se očišťovala...

Obr kráčel lesními pozůstatky a vysoko se tyčil nad popadanými stromy. Těch si nevšímal, o ty se postarají jiní, on vyhledával pouze lidská města z těch podivných nepřirozených kamenů a pomáhal je rozrušovat a ničit. Takto dorazil k večeru až ke zbytkům jednoho menšího městečka. Čekalo tam na něj ještě dost práce, a tak se za svitu Luny do ní neprodleně pustil. Některé zdi prostě shodil vlastní silou, jiné pevnější jen narušil, aby je pak bytostní vichrů svalili. Pracoval takto spolu s větrem již více než půl noci, když se k nim přidaly i bouřné bytosti a spustily silný liják. Jak se Skalák postupně propracovával městem, dorazil až k doposud stojící části domku. Už už ho chtěl rozvalit stejně jako ostatní, když ho něco zadrželo.

Nahlédl dovnitř částí, kde chyběl strop a uviděl člověka schouleného v těch jejich tkaninách, jež chrání jejich křehká hmotná těla proti působení přírodních sil. Tento byl navíc celý zabalený v jakémsi vaku. Chvilku se na něj díval a myslil si, jak jsou ti lidé zranitelní, když kolem sebe nemají své vynálezy. Proti moci přírody jsou bezbranní. Potřásl hlavou a odešel pracovat někam dál, sem se vrátí, až tento člověk odtud odejde. Před tím ještě podepřel jednu stěnu, která hrozila, že do rána nevydrží a pohřbí pod sebou svého hosta.

Nevěděl, proč to udělal, ale věděl, že jedná správně podle vyšší Vůle, a tak se neptal, neboť Vůle, která vše řídila, byla neúchylná a obsahovala moudrost a vědění daleko za hranicemi možností pochopení Skaláka. Ten byl ale nesmírně šťasten, že v ní mohl působit a konat, jak mu dovolovaly jeho síly. Síly, které by se nevědomým lidem zdály na pohled velmi mocné, avšak proti čemukoli z vyšších sfér byly ve skutečnosti velmi nepatrné, vlastně ničím. Přesto zde Skalák měl své nezastupitelné místo, stejně jako všichni ostatní, i ti nejmenší bytostní, kteří konají v souladu s touto vyšší Vůlí.

Z výšin prakticky přes jediný den vzniklého pohoří shlížel pán celé daleké okolní krajiny na postup práce svých služebníků. I on se řídil onou vyšší Vůlí, která pocházela z tak vysokých výšin, že o nich nemá nejmenší představu žádná bytost z celého nesmírného Stvoření. Co bylo nad tímto Stvořením, z něhož znal jen nepatrnou část, to nevěděl, ale Vůle, která do něj odtud proudila a jež byla nějakým způsobem zakotvena v nejvyšším bodě Stvoření, jím byla prožívána jako něco nesmírně svatého, a to i přesto, že k němu promlouvala jen skrze bytosti jemu nadřazené, které spravovaly mnohem větší územní celky, než byla krajina, které vládl on a která byla pouhou nepatrnou částí jednoho takového celku.

Jeho podřízení nyní měli mnoho práce. Zatímco ti, kteří byli spjati s rostlinami a zvířaty, jako elfové, skřítci a dévy, se starali především o to, aby před zkázou ukrytá semínka vydržela a dala později vyrůst silné vegetaci, jiní, jako třeba obři a permoníci, měli za úkol během doby doznívající očisty co nejvíce napomoci tomu, aby vše nepřirozené co nejrychleji pohltila příroda a přetvořila v původní látky. Bytosti živlů pak působily tu i onde, vždy podle potřeby, jednou podporovaly, podruhé ničily. Pán krajiny rozepjal svůj dlouhý plášť, který se rozevlál ve větru a zahalil celý kraj do posilující ochrany...