Znovuzrození - 5.část

Vnímal, že tito lidé nebyli zcela špatní, ale že v příležitosti, kterou dostali, se až příliš obrací zpět k minulému, místo aby hledali nové, pro budoucnost jedině vhodné cesty. Proto sem byl také povolán on, aby jim svými plameny poskytl námět k přemýšlení.

Navrátil se zpět do hlubiny Země, kde je jeho trvalé působiště. Přesto ale zůstal v určitém spojení s povrchem, neboť mu bylo sděleno, že jeho úkol ještě neskončil. Vyčkával tedy, jak se věci vyvinou. "Vše se musí stát novým!" hřmělo Stvořením, a pokud se tito lidé nepřizpůsobí... Pokrčil rameny. Špatné musí být odstraněno, aby neohrozilo vše ostatní. Takový je nový zákon. Plynutím času se v osadě na povrchu opět hromadilo nesprávné prožívání lidí, prosazující svoji vůli bez ohledu na vůli Nejvyššího. Posílal tam tedy opět a opět své pomocníky, ohnivé salamandry, aby se tak lidem dostalo opětovných varování. Leč zdálo se to býti marné.

Dva a půl roku uplynulo od prvního požáru a lidé se jako doposud vždy nepoučili ze svých chyb. Přišel čas na poslední velké varování. Upozornění, že jdou nesprávně. Opět to vzal do svých rukou, vystoupal k povrchu země a roznítil plameny ve všech třech domech. Člověku, který byl největším zdrojem špatných myšlenek, bylo souzeno v těchto plamenech zemřít. Ostatní lidé se snažili hasit seč mohli, ale Pyros znovu a znovu pozvedal plameny do výše, dokud nebylo dílo hotovo. Během práce si všiml, že ho jeden z lidí na okamžik uviděl. Patrně se u něj prožitím otevřelo jemnější vnímání, nicméně asi neměl potuchy, co vidí, protože z něj Pyros ucítil značný strach. Přesto se mu ten člověk docela líbil, neboť zdaleka nebyl tak ztemnělý jako ostatní lidé zde. Proto a nejen proto dával pozor na to, aby mu neublížil. Když se na toho člověka zaměřil, cítil, že není chtěno shůry, aby jeho cesta skončila zde, v Pyrosových plamenech.

Pyros byl důkladný a po skončení práce zbyly z domků jen holé zdi. Spokojen nad dobře vykonanou prací se opět vrátil dolů do hlubiny. Netrvalo ale dlouho a byl opět povolán. Lidé ani po tomto vážném varování neprohlédli, ba dokonce se nenávistně obrátili proti svému světlejšímu druhovi, který jim mohl poskytnout lecjaké vodítko, kdyby mu jen trochu naslouchali. Svoji šanci pro novou dobu tito lidé prohráli. Potřetí a naposledy vystoupil Pyros na povrch, a nyní svým mocným plamenem spálil naprosto vše v okruhu několika desítek metrů, aby tak nadobro očistil místo od zakotvených špatných myšlenkových forem. Uvolněné duše lidí byly staženy svoji tíhou a přitažlivostí stejného přesně do takových jemnohmotných světů, kam podle svého nitra patřily.

Bytostný buku, vládce lesa, shlížel na člověka, který právě spal opřený o jeho strom. Zdál se to být docela dobrý člověk, ale v této chvíli ho zcela ovládal stesk a nevýslovná touha. Rozhodl se mu pomoci, a tak působil na jeho spánek, aby do něj zanesl něco ze svého bytostného světla. Zdálo se, že se to podařilo, neboť člověk se probudil s nadějí v srdci. Vládce lesa cítil posilující působení tohoto člověka, který na velký buk právě s díkem pohlédl, a tak mu pomohl ještě jednou. Povolal lesního elfa, aby se tento pokusil člověka dovésti k ovocným stromům, kde by se mohl osvěžit ovocem. Elf se toho radostně zhostil a člověk, nevěda o tom, že je veden, za ním šel až přímo k sadu.

XVI. Přepadení

Marek, posilněn jablky a švestkami, natrhal si ovoce do zásoby, pohledem se rozloučil s tímto příjemným místem a vyrazil dál. Opět putoval krajinou a pátral, hledal... Hledal cokoliv, místo, kde by se mohl usadit, nějakou osadu přežívajících lidí, kteří by ho přijali mezi sebe, prostě něco. Nějaké znamení... Putoval dlouho, živ jen plody přírody a vodou z potoků a studánek. Nebylo to zprvu nic příjemného, ale postupem času mu tato pouť a strádání na ní přestávala vadit. Stále hledal, kde by se usadil, ale již hledal s dříve chybějící pokorou a důvěrou ve Stvořitele. Strava byla sice velmi hubená, ale odhodlání a pokoj, který se během cesty rozprostřel v jeho duši, jej vnitřně posilovaly, a tak ani nevnímal žádné nedostatky. Jeho tělo přivyklo strádání a zocelilo se.

Šel právě kolem mladičkého vznikajícího lesa a obdivoval se dokonalému dílu Stvoření, které se zde projevovalo v kráse nových rostlinných forem, ve větru, slunci, vůni, prostě všude, když jeho harmonické prožívání bylo narušeno zoufalým výkřikem. Na okamžik strnul na místě a vzápětí se rozběhl směrem, odkud výkřik zazněl. Když dorazil na místo, jeho nitro zabouřilo zděšením a hněvem. Před sebou viděl vyděšené asi desetileté děvčátko, starého muže ležícího na zemi v louži krve, a nad ním stáli dva ničemové, o jejichž vině na smrti starce nebylo nejmenších pochyb. Jeden z nich měl jakýsi obušek a druhý třímal zakrvácený meč. Když si povšimli Marka, ošklivě se zasmáli a ten s mečem vykročil proti Markovi s naprosto jasnými úmysly.

Markovo rozbouřené nitro se rázem zklidnilo a naprosto bez jakýchkoliv emocí sledoval svého soupeře. Toho poněkud zaskočil klid, který z Marka najednou vyzařoval, ale vzápětí tento varovný pocit zaplašil a zaútočil. Naštěstí toho mnoho neuměl, a tak se po krátké potyčce podařilo Markovi probodnout jej jeho vlastním mečem. Jeho druh, který mu v závěru boje přispěchal na pomoc, skončil stejně. Poté se Marek pokoušel uklidnit děvčátko, které celý boj sledovalo vyděšenýma očima. Sice si počínal poněkud neobratně, ale zato upřímně a děvče, Janička, jak se později dozvěděl, to musela vycítit, protože pomalu přestala plakat.

Když se uklidnila, přemýšlel Marek, co dále. Aby mrtvé pohřbil, na to by potřeboval rýč, a tak alespoň v rámci možností navršil na starého muže kameny a větve. Ničemy nechal tak, jak byli, nebylo zde dost kamenů. Po krátkém váhání si s sebou vzal meč a připjal si ho k pasu. Jakmile práci dokončil, odvedl Janičku co nejrychleji z tohoto místa pryč.

Když se utábořili na noc, dozvěděl se od ní, že se svým dědečkem putovali krajinou a hledali nějaké hodné lidi, u kterých by mohli zůstat. Osud podobný mému, ale pro starce s dítětem mnohem horší, pomyslil si Marek. Když se pak před spaním modlil, holčička se zcela přirozeně přidala k němu a svým dětským hláskem dojímavě prosila "...aby se dědečkova dušička dostala do nebíčka."

Ráno se k němu při modlitbě přidala opět a po skromné snídani se vydali dále. Putovali pomaličku, protože děvče moc rychle jít nemohlo. Přesto jí byl Marek stále více a více udiven. Nejen, že šla pokojně s ním a vůbec si nestěžovala, ale zdálo se, že hrůzné události z předchozího dne byly zcela zapomenuty. Jako by se ani nestaly. Když se jí na to Marek za dva dny opatrně zeptal, dostalo se mu od ní velice zvláštní odpovědi.

"Jsem ráda, že dědeček odtud mohl odejít do světa, kde jsou samí hezcí lidé. Teď, když jsi se mnou ty, již jej zde nic nevázalo, a tak se se mnou dnes ráno rozloučil a odešel pryč," řekla a dívala se na něj důvěřivýma očima.

Takovou odpověď tedy Marek nečekal a hodně o ní přemýšlel. Obzvláště poslední věta, jak řekla, že se s ní dědeček ráno rozloučil. Něco v něm se stavělo proti tomu, aby to považoval jen za snahu dítěte vyrovnat se se ztrátou dědečka. Něco v tom, co řekla, zabrnkalo na jakousi strunu uvnitř jeho duše, ale nebyl v tuto chvíli schopen to uchopit. A bylo toho více, co během jejich putování holčička řekla a co jej uvádělo v údiv.

Často si všiml, že se najednou usmála směrem, kde podle něj nic nebylo, nebo tam pokývala hlavou, jako kdyby na něco odpovídala. Také se v jednu chvíli postavila před něj a s dětskou prostotou, ale rozhodně, ukázala stranou s tím, že nyní musí jít tam. Marek neměl žádný konkrétní cíl, a tak svolil, ale udiven tím, kde bere tu jistotu, že musí jít právě tímto směrem, se jí na to optal. Odpovědí mu ale bylo jen to, že tudy jít musí, že to prostě ví. No když musí tak musí, pomyslil si Marek s úsměvem. Je to směr stejně dobrý jako každý jiný a snad se časem dozví, co za tím vězí.

Poblíže trosek vesnice, nyní již v bujné vegetaci téměř neviditelných, narazili na malou, ale zachovalou kapli. Vypadala, jako by se jí katastrofa ani netkla. Marek jí byl z jakéhosi důvodu zcela uchvácen a z celého srdce zatoužil se tam pomodlit. Když uvnitř poklekl, vrátily se mu vzpomínky na dřívější život a s nimi i bolest nad zničením civilizace.

"Pane!" zvolal impulsivně "Proč jsi nás takto ztrestal?"

Něco ho zatahalo za rukáv. Otočil se a díval se do vyděšených očí dítěte.

"Takto se modlit nesmíme!" překotně se mu snažila vysvětlit Janička. "Dědeček říkal, že tak je to špatné. Že takto vyčítáme Bohu naše vlastní špatné skutky a že to, co se stalo, jsme si zapříčinili sami."

Poté poklekla vedle z míry vyvedeného Marka a pronesla krátkou, ale dětsky upřímnou modlitbu:

"Pane náš Pravěčný, děkujeme ti za to, že tu smíme být. Dej, ať vždy víme, co máme dělat, abychom Ti činili jen radost. A prosím, mysli na dědečka, ať se má tam na druhé straně dobře. Amen." Janička pomalu otevřela oči a na její tváři dlel blažený úsměv.

XVII. Očista odeznívá

Zefír se radostně proháněl nad krajinou. Roznášel semínka rostlin, pročesával trávu i větve a svým dílem přispíval k celkové harmonii přírody. Během svého dovádění, které ovšem bylo zároveň prací, měl během pohybu hmoty podél linie času možnost sledovat, jak přežívající skupinky lidí, kteří se nedokázali do této harmonie vřadit, postupně vymíraly, neboť takoví lidé byli v novém světě pouhými škůdci, a tak jim musí být odejmuta možnost žít zde. Smutné na tom je, že právě ti, co přežili, měli ještě šanci, ale promarnili ji. Právě nedávno narazil Zefír na skupinku lidí, ukrývajících se v lese, kteří svými černými myšlenkami otravovali vše ve svém okolí. Zamoření okolí však dosáhlo stupně, který již nikdy více nesměl být překročen, a tak byl Zefír svědkem místní živelné pohromy, která očistila kraj od tohoto neřádu.

Kraj opět plně nabyl svého radostného výrazu a bytostní formovali hmotu ke cti Stvořiteli a ku prospěchu svému i těch několika málo lidí, kteří se dokázali poučit a stávali se z nich stále světlejší, zářivější bytosti. S takovými byla radost spolupracovat na výstavbě nové Země a bytostní to také s velkou chutí dělali, i když tito lidé sami doposud namnoze vůbec nevěděli o tom, že působí v souladu s velikým množstvím dalších, jejich zraku neviditelných bytostí.

Zefír se při svém dovádění najednou ocitl nad paloukem, kde před sebou spatřil scénu, celou zahalenou do ošklivých, žlučovitých a temných barev a plnou odporných forem. Dva zlí lidé odejmuli pozemské tělo třetímu, který se snažil chránit dítě. Zefír na to vyděšeně hleděl a strachoval se o dítě, které, na rozdíl od těch zlosynů, celé zářilo vnitřní čistotou. Naštěstí ale přiběhl třetí dospělý člověk, mnohem světlejší duše, než měli ti dva, i když zdaleka ne tak jako to děvčátko, a v boji je zahubil a odeslal tak do temných jemnohmotných úrovní, kam patřili a odkud již nevedla cesta zpět.

Zefír se nad tou náhlou pomocí zatočil radostí. Slétl dolů, aby si nově příchozího prohlédl. Přitom si všiml, že ta malá holčička se na něj v jednu chvíli podívala, jako by ho mohla vidět. Překvapen změnil směr a rozevlál její vlásky svým větrným pohlazením, a v tom na jejím čele uviděl znamení. Zářilo tak, že se Zefír ptal sám sebe, jak je to možné, že jej předtím neviděl. Dospělý člověk toto znamení ale neviděl, zato z něj zářilo odhodlání ochránit děvčátko před vším zlem celého světa.

Zefír měl na okamžik možnost vidět zářící vznešenou bytost rytíře z vysokých úrovní světla, jenž tomuto člověku v jeho odhodlání chránit žehnal a celého ho jakoby zahalil do zářivého pancíře. Poté svým působením sňal z meče ulpělou temnotu a celý jej prozářil světlem. Zefír to měl možnost vidět díky tomu, že se světlý duch rytíře, aby mohl přinést požehnání, přiblížil hmotě natolik, že jej Zefírovy bytostné oči mohly spatřit.

Erda se velmi radovala. Nadešla doba, kdy konečně zmizela velká většina lidského zla z této Země, která jí byla svěřena vůlí Nejvyššího ke správě. Nyní již může požehnání ze Světla ničím nezkalené proudit celou zemí, posilujíc a povzbuzujíc, občerstvujíc a oživujíc. Dávné doby, lidmi někdy nazývané Zlatým věkem, se vrátily v nové podobě, odpovídající současné zralosti této světové části.

Lipuška právě upravovala proudy energií kolující její nádhernou lípou a občerstvující svým svěžím působením celé okolí, když za sebou něco ucítila. Otočila se a spatřila dva putující lidi. Muž a dítě, holčička. Ale takové lidi doposud nikdy neviděla. Muž, přestože jeho duše nebyla zcela čistá, byl vnitřně prozářen nedávno rozníceným plamenem a celý byl zahalen ve světlé záři jako v zářivém brnění. A co teprve holčička. Celá zářila čistotou a znamení na čele svítilo do veliké dálky.

Když přišli blíže, holčička se na Lipušku podívala a usmála se. Lipuška jí pozdrav oplatila a nabídla, aby se zde posadili a odpočinuli si, chtějí-li. Holčička zatahala muže za rukáv a tázavě pokynula ke stromu. Ten s úsměvem přikývl a pak si sedli do stínu Lipuščina stromu. Ta se snažila, jak nejvíce mohla, občerstvit je a dodat jim energii, a za to se jí od obou, nejvíce ale od holčičky, která tak činila vědomě, dostalo zpětného proudění díků a lásky. Dávání a braní, vyrovnání. Jak nádherné je takové posilování se navzájem, výměna energií a požehnání z toho vyplývající pro všechny zúčastněné.

Vysoký elf, pán lesa, právě procházel kolem zarůstajících trosek lidských obydlí a radil zde působícím bytostem, kterak co nejlépe vstřebat a přeměnit tyto trosky, když se objevili dva lidé, muž a malé děvče. Když přišli blíže, oba zamířili ke stavbě, jež byla jako jediná ušetřena řádění živlů. Byl zde totiž pramen čisté duchovní síly. Muž, jenž kolem sebe měl duchovní zbroj, poklekl v kapli, a když se pohroužil do toku duchovního pramene, uvolnily se v něm všechny vzpomínky, které dříve často až násilně potlačoval.

Elf sledoval, jak duše tohoto člověka ne zcela správným prožitím svých vzpomínek o něco více potemněla, a pak ještě více, když ve výkřiku neprávem obvinil Stvořitele z neštěstí, které lidstvo postihlo. Jasné elfovo čelo se zkrabatilo. Přes všechnu pomoc a požehnání, které se muži, jak bylo zřetelně vidět, nedávno dostalo, je toto pro něj kritický okamžik. Naštěstí zde byla holčička se svatým znamením na čele! Vytrhla muže z jeho nedobrého stavu a pak se s čistou upřímností pomodlila. Muž byl zaskočen a udiven, ale jeho nitro odpovědělo na její modlitbu a pomalu se vpravil do správného cítění.

Když vyšli z kapličky, v muži stále zněla slova té holčičky, kterými označila jeho vlastní zvolání za špatné. Elf pokýval hlavou. Tohoto člověka sice čeká ještě mnoho práce, ale již vykročil na správnou cestu. Jeho ochranitelský cit vůči holčičce jej tak snadno padnout nenechá a její působení na něj ho musí zakrátko probudit zcela, bude-li jí alespoň trošku naslouchat. Radostně zamával holčičce, která se na něj vesele usmála, a odešel zpět do lesa řídit další práce.