Znovuzrození - 6.část
Publikováno 23.06.2016 v 17:29 v kategorii Nezařazené, přečteno: 89x
XVIII. Duch procitá. Slova Janičky a její modlitba ještě dlouho zněly Markovým nitrem. Nutily jej stále znovu a znovu přemýšlet, zvažovat a zkoumat, zda-li jeho dřívější postoje byly zcela správné. Jeho katolická výchova říkala, že ano, ale přesto najednou cítil, že to tak není. Vždy se na Stvořitele obracel s prosbou, požadavkem, jako kdyby snad měl právo být vyslyšen jen proto, že v Něj věří.
Nikdy se příliš nezabýval tím, jakým by sám měl být, aby obstál v očích svého Boha, nestaral se o to, co by sám měl udělat. Vždy jen chtěl, aby to On udělal za něj, místo toho, aby prosil o radu, co má sám udělat, a aby poprosil o vedení a sílu. Věřil, že jeho víra a to, že nečiní zlé skutky, stačí k tomu, aby obstál a dostal se do Ráje. Ale je to pravda? A je pravda i to, že nečinil zlé skutky? Vždyť už jen jeho postoj vůči Stvořiteli je takovým zlým skutkem, a nikoliv tím nejmenším...
Jak to v sobě prožíval, byl stále více a více přesvědčen, že to tak je, že celou dobu stál špatně. Začala ho přepadat malomyslnost. Co s ním po tom všem bude? Vždyť musí být zavržen! Není snad ale přesto dosud naživu? Přežil dosti dlouho, snad to tedy je znamení, že má ještě možnost napravit se! Snad ano... Neocenitelnou pomocí pro Marka byla Janička, která svojí dětskou prostotou a přirozeností dokázala i z těch jeho největších chmur najít cestu ven. Cestu za Světlem, cestu za nadějí.
Putovali krajinou a Marek se stále více vpravoval do skutečného uctívání Stvořitele. Pomalu odhazoval stále více a více svých falešných názorů a brzy sám ve své duši poznával, jaké požehnání mu kyne z toho, že se vřadil do pravé víry, do vládnoucí harmonie.
Během cesty Janička stále častěji určovala směr dalšího putování, kdykoliv měli možnost volit z více cest, pokud tak lze říkat těžce zarostlým a drolícím se zbytkům původních komunikací. Byla stále rozhodnější a oči jí zářily stále více. Jako by přesně věděla kam jít. Marek se jí ve volbě směru podroboval, neboť cítil, že v tomto dítěti je daleko více, než by se mohlo zdát. Vůbec sice nevěděl co, ale zato o tom ani trochu nepochyboval.
Každý večer, když se utábořili na noc, povídali si o své víře a Markovi se na každý jeho od církve převzatý názor dostalo dětskými slovy vyjádřené odpovědi, jež ho uváděla v úžas svou prostotou a nutila ho k dalšímu zamyšlení. Jak to, že ho to nenapadlo samotného? Proč o tom sám nikdy takto nepřemýšlel? Takto se nyní velmi často ptal sám sebe a jediná odpověď, která obstála, byla lenost a pohodlnost.
Jednoho takového večera vzala Janička svůj batůžek, vyndala z něj pečlivě zabalený balíček a podala ho Markovi se slovy:
"Dědeček mi říkal, ať ji opatruji jako největší vzácnost, a až potkám člověka, který si zaslouží "vědět", mám mu ji dát. Říkal, že mu pomůže zachránit duši."
Překvapený Marek uchopil balíček a rozbalil jej. Za chvilku měl v rukou knihu a již když četl úvod, jeho nitro se rozechvělo tušením drahocenného pokladu, jenž se mu dostal do rukou.
"Jen ten, kdo se sám pohybuje, může se duchovně dostati kupředu." Stálo tam, a Marek konečně plně pochopil, že nestačí opravovat si staré přejaté názory, ale že musí sám začít od začátku. Musí v sobě zbořit starou vratkou konstrukci přejatých názorů a vystavět v sobě pevný základ pro nové vědění. Jedině tak odloží berle v podobě cizích názorů a postaví se na vlastní zdravé nohy, jak stálo v knize. Ve vědění, které se od této chvíle dozvídal, nebylo ani trošku místa pro slepé následování cizích názorů. Vše je tak jasné a logické, na sebe navazující...
Od doby, kdy odešli z palouku, kde byli Janička se svým dědečkem napadeni dvěma pobudy, nepotkali žádného živého člověka. Putovali obklopeni jen nádhernou živoucí přírodou, jejíž čistotu již jen sem tam narušovaly zarostlé zbytky lidských staveb. Živi byli jen z jejích darů, přesto ale nestrádali a Marek se cítil být živým jako snad nikdy dříve. Jednu starost však přece jen měl. Léto pomalu končilo a oni neměli žádný příbytek, a co hůře, ani žádné zásoby na zimu. Důvěřoval ale vedení shůry a rozhodnost Janičky při určování cesty mu dodávala jistotu, že vše je přesně tak, jak to být má.
A tak se stalo, že jednou vyšli z lesa na volné prostranství, vyšplhali na kopec a na jeho vrcholu zůstali stát s radostným pohnutím. Dole v údolí stála poblíž tekoucí říčky poměrně velká lidská osada a kolem ní byla různá políčka, na kterých právě pracovali lidé. Lidé, pomyslel si dojatě Marek. Je konec s ustavičným putováním, nyní jsou konečně doma.
Ani ho v tu chvíli nenapadlo zamyslet se nad tím, jak to ví, že to je jejich budoucí domov, prostě to věděl. Janička byla dojatá právě tak jako on, ale když na ni pohlédl, s překvapením zjistil, že ona nehledí na osadu, ale na oblohu nad ní. Podíval se stejným směrem, ale kromě azurového nebe tam nic neviděl.
Janička na tom ovšem byla jinak. Její oči, schopné vnímat více než oči Markovy, viděly nad osadou zářící znamení kříže. Věděla, že nalezli cíl své cesty. S dojetím poklekla před svatým znamením a tiše se modlila modlitbu díků. Marek nevěděl, co se děje, ale vycítil hluboké pohnutí dívenky a jeho souznící nitro se připojilo k modlitbě.
XIX. Kdyby takoví byli všichni lidé...
Zefír, bytostný větru, putoval několik dnů s dívkou nosící znamení a mužem-rytířem. Z výšin k němu proudilo vědomí, kam tito dva jdou, a on jim s radostí ukazoval cestu, kdykoliv došli k rozcestí. Dívenka, schopná jej vnímat, pak určovala jejich další směr. Muž se naštěstí ukázal být dosti vnímavý a nesnažil se to být on, kdo jako dospělý řídí jejich cestu.
Zefír se jim také snažil pomáhat i jinak, a když bylo zrovna veliké horko, ovíval je svým větrným dechem a činil jim tak cestu příjemnější. Světlo, které obklopovalo holčičku, stále zesilovalo, jak se blížili k cíli jejich cesty, a všechny bytosti v okruhu jejího vyzařování na chvilku ztichly a ustaly ve své činnosti, sledujíce s radostí tyto čisté lidské duchy.
"Kdyby takoví byli všichni lidé, očista by nebyla bývala vůbec potřeba, a nyní by byla Země nádherným místem, odleskem Ráje, ze kterého sem lidé přišli, aby se stali zralými duchy," pomyslel si pán lesa, jenž také pozoroval putování těchto dvou lidí.
Poslal za nimi také jednoho z vysokých elfů, kteří byli jeho nejzdatnějšími pomocníky, aby je vedl dále, neboť Zefír se již musel vrátit ke svým běžným povinnostem. Vedeni elfem dostali se lidé až těsně ke svému cíli.
Veliká zářící postava s rozepjatými křídly, tvořenými zdánlivě jen světlem samotným. Vznešenost, dobrota a neskonalá touha pomáhat a chránit. Takto by se dala popsat postava ne nepodobná andělu, jež se v proudu světla z výšin vznášela nad lidskou osadou. Tato bytost svým působením pomáhala lidem i bytostným v okolí osady, dodávala jim sílu i povzbuzení.
Nepatřila ale k bytostným, stála mimo nich. Byla bytostí vzniklou z dobrého lidského chtění a díky darům, jež lidé uložili v okolí jako dík bytostným silám za možnost žít v tomto nádherném údolí.
Bytost ucítila, že přichází někdo nový, někdo jí neznámý. Zahleděla se směrem, odkud znamení přicházelo, ostražitá i zvědavá zároveň. Nebyla zvědavá v tom lidském slova smyslu, jen prostě byla připravena na obranu i na přivítání, nevěda co od příchozích může čekat. A hle, již stáli na vrcholu kopce, strmícího se nad údolím. Bytost k příchozím vyslala proud lásky a radosti, neboť z příchozích vyzařovalo světlo čistoty a harmonie. Byli zde vítáni.
XX. Nový domov
Marek s Janičkou začali pomalu sestupovat k osadě a jejich srdce se dmula radostí. Cítili přivítání i přes to, že si jich ještě nikdo nevšiml. To se ale vzápětí změnilo, když je postupně zpozorovali jednotliví lidé pracující na polích. Radostně na ně mávali a jeden z nich k nim přišel, aby je odvedl do osady k jejich vůdci. Jakmile dorazili do osady, obklopilo je několik lidí, srdečně je vítajíce jako dávno ztracené a nyní se navrátivší bratry.
"Je to jako malý odlesk přivítání, které čeká každého, kdo se dokáže vrátit do duchovní říše," pravila Janička tiše, že to slyšel jen Marek a možná pár nejbližších lidí.
Zakrátko stáli před vůdcem osady. Viděli před sebou velice silnou osobnost v podobě asi čtyřicetiletého muže, dobrotivého, ale i přísného vzezření, z jehož zářivých modrých očí vyzařovala hluboká moudrost, láska a spravedlnost. Pohlédl bystře na příchozí a přivítal je slovy:
"Vítej povolaná a vítej i ty, rytíři!" Poté pozval podivným oslovením překvapené příchozí k sobě domů jako své hosty, aby si odpočinuli a občerstvili se. Později se jich vyptal na jejich osudy a na oplátku jim vylíčil, jak došlo k založení této osady. Strávili tímto celý zbytek dne, a pak se odebrali ke spánku.
Na druhý den bylo Markovi a Janičce zařízeno trvalé ubytování. Marek dostal pokoj v domě svobodných mužů a Janička zase v domě žen. Protože mezi nimi vzniklo během cesty silné přátelské pouto, i nadále si téměř každý den na sebe vyšetřili chvilku času a nadšeně si povídali o tom, co se nového dozvěděli a naučili.
Vůdce osady provedl Marka po osadě a vysvětloval její organizaci. Lidé byli rozděleni do několika kast podle své vnitřní zralosti, a podle toho byla mezi ně rozdělena také práce, kterou v osadě vykonávali. Nebylo to ale jako za dob před očistou, zde si byly kasty rovnocenné ve smyslu své důležitosti pro osadu a nikdo se na nikoho nedíval z patra jen proto, že patřil k vyšší kastě. Rozdělení bylo spravedlivé a každá práce byla stejně potřebná a vážená jako kterákoliv jiná.
Osada ale nebyla jediná. Ve vzdálenostech několika kilometrů bylo dalších pět, tato však byla největší a její vůdce spravoval v důležitých věcech i ostatní osady. Lidé z těchto osad tvořili spolupracující komunitu, usilující žít podle zákonů Stvořitelových. Zprvu měli potíže s různými bandami přeživších lidí, kteří se po očistě chovali jako utržení ze řetězu, ale postupem času tyto bandy zmizely a nyní již nic nerušilo zdejší harmonii.
Světlí pomocníci, zralí duchové z vyšších úrovní i silní bytostní shlíželi s radostí na toto znovuzrozené pozemské lidstvo, které pod vedením Nositele meče, vyslance z vysoké zářivé úrovně praduchovna, budovalo říši míru, spravedlnosti a pravé lásky. Deset století říše potrvá, deset století se v jejím čele budou střídat jednotliví Nositelé meče, a po uplynutí této doby přejde vláda nad lidstvem opět do rukou vyvinutých lidských duchů. Běda jim, pokud opět selžou...
Mocný anděl, jenž je z Vůle Nejvyššího správcem a strážcem našeho vesmíru Efezu, se radoval. Nemocná část vesmíru, jež kolem sebe šířila vlny disharmonie a chaosu, se začala uzdravovat a podobna nepatrnému, ale důležitému kolečku ve složitém soustrojí vesmíru opět zaujala své místo a vřadila se v harmonii do rytmu celého vesmíru. Tímto se uzdravil i celý vesmír, který sám v celé své velikosti byl také jen jedním malým kolečkem v celém tom velikém a divukrásném Stvoření...
Jak to v sobě prožíval, byl stále více a více přesvědčen, že to tak je, že celou dobu stál špatně. Začala ho přepadat malomyslnost. Co s ním po tom všem bude? Vždyť musí být zavržen! Není snad ale přesto dosud naživu? Přežil dosti dlouho, snad to tedy je znamení, že má ještě možnost napravit se! Snad ano... Neocenitelnou pomocí pro Marka byla Janička, která svojí dětskou prostotou a přirozeností dokázala i z těch jeho největších chmur najít cestu ven. Cestu za Světlem, cestu za nadějí.
Putovali krajinou a Marek se stále více vpravoval do skutečného uctívání Stvořitele. Pomalu odhazoval stále více a více svých falešných názorů a brzy sám ve své duši poznával, jaké požehnání mu kyne z toho, že se vřadil do pravé víry, do vládnoucí harmonie.
Během cesty Janička stále častěji určovala směr dalšího putování, kdykoliv měli možnost volit z více cest, pokud tak lze říkat těžce zarostlým a drolícím se zbytkům původních komunikací. Byla stále rozhodnější a oči jí zářily stále více. Jako by přesně věděla kam jít. Marek se jí ve volbě směru podroboval, neboť cítil, že v tomto dítěti je daleko více, než by se mohlo zdát. Vůbec sice nevěděl co, ale zato o tom ani trochu nepochyboval.
Každý večer, když se utábořili na noc, povídali si o své víře a Markovi se na každý jeho od církve převzatý názor dostalo dětskými slovy vyjádřené odpovědi, jež ho uváděla v úžas svou prostotou a nutila ho k dalšímu zamyšlení. Jak to, že ho to nenapadlo samotného? Proč o tom sám nikdy takto nepřemýšlel? Takto se nyní velmi často ptal sám sebe a jediná odpověď, která obstála, byla lenost a pohodlnost.
Jednoho takového večera vzala Janička svůj batůžek, vyndala z něj pečlivě zabalený balíček a podala ho Markovi se slovy:
"Dědeček mi říkal, ať ji opatruji jako největší vzácnost, a až potkám člověka, který si zaslouží "vědět", mám mu ji dát. Říkal, že mu pomůže zachránit duši."
Překvapený Marek uchopil balíček a rozbalil jej. Za chvilku měl v rukou knihu a již když četl úvod, jeho nitro se rozechvělo tušením drahocenného pokladu, jenž se mu dostal do rukou.
"Jen ten, kdo se sám pohybuje, může se duchovně dostati kupředu." Stálo tam, a Marek konečně plně pochopil, že nestačí opravovat si staré přejaté názory, ale že musí sám začít od začátku. Musí v sobě zbořit starou vratkou konstrukci přejatých názorů a vystavět v sobě pevný základ pro nové vědění. Jedině tak odloží berle v podobě cizích názorů a postaví se na vlastní zdravé nohy, jak stálo v knize. Ve vědění, které se od této chvíle dozvídal, nebylo ani trošku místa pro slepé následování cizích názorů. Vše je tak jasné a logické, na sebe navazující...
Od doby, kdy odešli z palouku, kde byli Janička se svým dědečkem napadeni dvěma pobudy, nepotkali žádného živého člověka. Putovali obklopeni jen nádhernou živoucí přírodou, jejíž čistotu již jen sem tam narušovaly zarostlé zbytky lidských staveb. Živi byli jen z jejích darů, přesto ale nestrádali a Marek se cítil být živým jako snad nikdy dříve. Jednu starost však přece jen měl. Léto pomalu končilo a oni neměli žádný příbytek, a co hůře, ani žádné zásoby na zimu. Důvěřoval ale vedení shůry a rozhodnost Janičky při určování cesty mu dodávala jistotu, že vše je přesně tak, jak to být má.
A tak se stalo, že jednou vyšli z lesa na volné prostranství, vyšplhali na kopec a na jeho vrcholu zůstali stát s radostným pohnutím. Dole v údolí stála poblíž tekoucí říčky poměrně velká lidská osada a kolem ní byla různá políčka, na kterých právě pracovali lidé. Lidé, pomyslel si dojatě Marek. Je konec s ustavičným putováním, nyní jsou konečně doma.
Ani ho v tu chvíli nenapadlo zamyslet se nad tím, jak to ví, že to je jejich budoucí domov, prostě to věděl. Janička byla dojatá právě tak jako on, ale když na ni pohlédl, s překvapením zjistil, že ona nehledí na osadu, ale na oblohu nad ní. Podíval se stejným směrem, ale kromě azurového nebe tam nic neviděl.
Janička na tom ovšem byla jinak. Její oči, schopné vnímat více než oči Markovy, viděly nad osadou zářící znamení kříže. Věděla, že nalezli cíl své cesty. S dojetím poklekla před svatým znamením a tiše se modlila modlitbu díků. Marek nevěděl, co se děje, ale vycítil hluboké pohnutí dívenky a jeho souznící nitro se připojilo k modlitbě.
XIX. Kdyby takoví byli všichni lidé...
Zefír, bytostný větru, putoval několik dnů s dívkou nosící znamení a mužem-rytířem. Z výšin k němu proudilo vědomí, kam tito dva jdou, a on jim s radostí ukazoval cestu, kdykoliv došli k rozcestí. Dívenka, schopná jej vnímat, pak určovala jejich další směr. Muž se naštěstí ukázal být dosti vnímavý a nesnažil se to být on, kdo jako dospělý řídí jejich cestu.
Zefír se jim také snažil pomáhat i jinak, a když bylo zrovna veliké horko, ovíval je svým větrným dechem a činil jim tak cestu příjemnější. Světlo, které obklopovalo holčičku, stále zesilovalo, jak se blížili k cíli jejich cesty, a všechny bytosti v okruhu jejího vyzařování na chvilku ztichly a ustaly ve své činnosti, sledujíce s radostí tyto čisté lidské duchy.
"Kdyby takoví byli všichni lidé, očista by nebyla bývala vůbec potřeba, a nyní by byla Země nádherným místem, odleskem Ráje, ze kterého sem lidé přišli, aby se stali zralými duchy," pomyslel si pán lesa, jenž také pozoroval putování těchto dvou lidí.
Poslal za nimi také jednoho z vysokých elfů, kteří byli jeho nejzdatnějšími pomocníky, aby je vedl dále, neboť Zefír se již musel vrátit ke svým běžným povinnostem. Vedeni elfem dostali se lidé až těsně ke svému cíli.
Veliká zářící postava s rozepjatými křídly, tvořenými zdánlivě jen světlem samotným. Vznešenost, dobrota a neskonalá touha pomáhat a chránit. Takto by se dala popsat postava ne nepodobná andělu, jež se v proudu světla z výšin vznášela nad lidskou osadou. Tato bytost svým působením pomáhala lidem i bytostným v okolí osady, dodávala jim sílu i povzbuzení.
Nepatřila ale k bytostným, stála mimo nich. Byla bytostí vzniklou z dobrého lidského chtění a díky darům, jež lidé uložili v okolí jako dík bytostným silám za možnost žít v tomto nádherném údolí.
Bytost ucítila, že přichází někdo nový, někdo jí neznámý. Zahleděla se směrem, odkud znamení přicházelo, ostražitá i zvědavá zároveň. Nebyla zvědavá v tom lidském slova smyslu, jen prostě byla připravena na obranu i na přivítání, nevěda co od příchozích může čekat. A hle, již stáli na vrcholu kopce, strmícího se nad údolím. Bytost k příchozím vyslala proud lásky a radosti, neboť z příchozích vyzařovalo světlo čistoty a harmonie. Byli zde vítáni.
XX. Nový domov
Marek s Janičkou začali pomalu sestupovat k osadě a jejich srdce se dmula radostí. Cítili přivítání i přes to, že si jich ještě nikdo nevšiml. To se ale vzápětí změnilo, když je postupně zpozorovali jednotliví lidé pracující na polích. Radostně na ně mávali a jeden z nich k nim přišel, aby je odvedl do osady k jejich vůdci. Jakmile dorazili do osady, obklopilo je několik lidí, srdečně je vítajíce jako dávno ztracené a nyní se navrátivší bratry.
"Je to jako malý odlesk přivítání, které čeká každého, kdo se dokáže vrátit do duchovní říše," pravila Janička tiše, že to slyšel jen Marek a možná pár nejbližších lidí.
Zakrátko stáli před vůdcem osady. Viděli před sebou velice silnou osobnost v podobě asi čtyřicetiletého muže, dobrotivého, ale i přísného vzezření, z jehož zářivých modrých očí vyzařovala hluboká moudrost, láska a spravedlnost. Pohlédl bystře na příchozí a přivítal je slovy:
"Vítej povolaná a vítej i ty, rytíři!" Poté pozval podivným oslovením překvapené příchozí k sobě domů jako své hosty, aby si odpočinuli a občerstvili se. Později se jich vyptal na jejich osudy a na oplátku jim vylíčil, jak došlo k založení této osady. Strávili tímto celý zbytek dne, a pak se odebrali ke spánku.
Na druhý den bylo Markovi a Janičce zařízeno trvalé ubytování. Marek dostal pokoj v domě svobodných mužů a Janička zase v domě žen. Protože mezi nimi vzniklo během cesty silné přátelské pouto, i nadále si téměř každý den na sebe vyšetřili chvilku času a nadšeně si povídali o tom, co se nového dozvěděli a naučili.
Vůdce osady provedl Marka po osadě a vysvětloval její organizaci. Lidé byli rozděleni do několika kast podle své vnitřní zralosti, a podle toho byla mezi ně rozdělena také práce, kterou v osadě vykonávali. Nebylo to ale jako za dob před očistou, zde si byly kasty rovnocenné ve smyslu své důležitosti pro osadu a nikdo se na nikoho nedíval z patra jen proto, že patřil k vyšší kastě. Rozdělení bylo spravedlivé a každá práce byla stejně potřebná a vážená jako kterákoliv jiná.
Osada ale nebyla jediná. Ve vzdálenostech několika kilometrů bylo dalších pět, tato však byla největší a její vůdce spravoval v důležitých věcech i ostatní osady. Lidé z těchto osad tvořili spolupracující komunitu, usilující žít podle zákonů Stvořitelových. Zprvu měli potíže s různými bandami přeživších lidí, kteří se po očistě chovali jako utržení ze řetězu, ale postupem času tyto bandy zmizely a nyní již nic nerušilo zdejší harmonii.
Světlí pomocníci, zralí duchové z vyšších úrovní i silní bytostní shlíželi s radostí na toto znovuzrozené pozemské lidstvo, které pod vedením Nositele meče, vyslance z vysoké zářivé úrovně praduchovna, budovalo říši míru, spravedlnosti a pravé lásky. Deset století říše potrvá, deset století se v jejím čele budou střídat jednotliví Nositelé meče, a po uplynutí této doby přejde vláda nad lidstvem opět do rukou vyvinutých lidských duchů. Běda jim, pokud opět selžou...
Mocný anděl, jenž je z Vůle Nejvyššího správcem a strážcem našeho vesmíru Efezu, se radoval. Nemocná část vesmíru, jež kolem sebe šířila vlny disharmonie a chaosu, se začala uzdravovat a podobna nepatrnému, ale důležitému kolečku ve složitém soustrojí vesmíru opět zaujala své místo a vřadila se v harmonii do rytmu celého vesmíru. Tímto se uzdravil i celý vesmír, který sám v celé své velikosti byl také jen jedním malým kolečkem v celém tom velikém a divukrásném Stvoření...
Komentáře
Celkem 0 komentářů